JAROSLAV KOLÁŘ SLAVÍ 20 LET NA SCÉNĚ DFXŠ
Sedíme s Jardou v naší oblíbené hospůdce. Před námi dvě orosené sklenice piva s pěnou tak bohatou, jako je jeho taneční kariéra. 
Dvě desetiletí na prknech libereckého divadla, nespočet rozmanitých rolí a řada ocenění. Mimořádný výkon hodný obdivu a Jarda přitom zůstává svůj: skromný, zábavný, přátelský a na mé dotazy odpovídá přímo a bez zbytečného balastu.
Ty jo, Jardo, dvacet let v jednom divadle… Nechtěl ses někdy sebrat a prostě zmizet?
Ne! Odjakživa jsem měl jasno. Nastoupím do divadla, tam zůstanu a budu se snažit kariérně růst. V Karlínském divadle, prvním angažmá, mi do toho hodila vidle vojna a povodně, jinak bych zůstal tam. Jsem hlavně muzikálovej a scénickej tanečník, baleťák ze mě nikdy nebyl a už ani nebude.
Takže jsi nikdy neuvažoval o jiné cestě?
Od základky jsem věděl, že chci tancovat, ale stalo se, že mě jednou vybrali do státního cirkusu. Já tehdy blbnul s akrobacií, jezdil na jednokolce, žongloval… Vážně jsem přemýšlel, že budu cirkusák! Divadlo nakonec vyhrálo, možná i proto, že mě dokáže na chvilku odtrhnout od reality.
A pořád tě baví stejně?
Jasně! Nejvíc asi kolektiv mladých lidí v souboru a to, že stále můžu před publikum. Přál bych to každému, díky tanci jsem si výrazně prodloužil mládí a stále mladý se i cítím. Přišla sice zranění, ale to, že můžu stále tančit, je skvělý. Za chvilku asi poznám realitu, ale dokud to jde, tak vydržím i ty náročný tréninky na sále. Měl bych asi přiznat, že moje kolena to vidí trochu jinak.
Kolik rolí už mají tvoje kolena za sebou a jaká role byla ta ideální?
Okolo padesáti baletních titulů a nespočet v opeře, muzikálech. Tančil jsem všemožné pohádkové i reálné postavy, ale nejvíc mě baví charakterní role – třeba Hyde v inscenaci Jekyll a Hyde nebo Vydřigroš ve Vánoční koledě. A teď se po delší době vrátil světový muzikál. Hraju Tryskáče ve West Side Story! Je to návrat ke kořenům, takže paráda.
A na kterou vzpomínáš s láskou…
(Smích) Jedna z mých prvních rolí byla v muzikálu Řek Zorba, kde jsem narychlo zaskakoval. Během tance v rámci role jsem musel vypít sedm panáků. Kolegové mi jednou místo vody nalili vodku a já to celé odtančil s tímto bonusem. To byly časy…
Jak na tebe působí doba a co se v divadle děje? Nakolik tě změny za těch dvacet let ovlivnily?
Změny na mně nebo na divadle? Těch je spousta! Všechno se zrychlilo, technologie úplně proměnily svět a my u toho zestárli. Pamatuju dobu, kdy nikdo neměl mobil, teď kolegům na představení přijíždějí příbuzní z Austrálie. Dokázala by sis takové sci-fi představit před dvaceti lety? Já teda ne! Ve dvaceti máš pocit, že můžeš změnit svět, chceš dělat revoluce. Pak zjistíš, že na to sám nestačíš. Pozitivní změny musí přijít od celé společnosti, jednotlivec toho moc nezmůže. Tak jsem se naučil soustředit jen na to, co mám rád.
A kdybys měl příležitost řídit liberecké divadlo, co bys změnil?
Bohužel se mi zdá, že se některé zásadní společenské hodnoty vytrácejí i v divadle a každý teď myslí jen na sebe. Vychovala mě stará škola, vrátil bych slušnost. Rád bych, aby se lidi zase začali mezi sebou vnímat. A taky bych si přál, aby divadlo dělali jen lidi, kteří ho mají rádi, kteří ho chtějí dělat a chtějí ho měnit k lepšímu a jít příkladem. Přál bych si, aby to lidem nebylo jedno, už od těch nejmenších detailů!
Setkal ses někdy jako heterosexuální baleťák s předsudky?
Už tvoje otázka je předsudek (smích). A ano, setkal, ne od dětí nebo kámošů, ale od soudružky učitelky na základce. Řekl jsem, že budu tanečník a ona se mi vysmála a jednu mi vrazila. Tenkrát jsem měl chuť tu školu podpálit. Kvůli tomu, že jsem chtěl tančit, jsem musel dělat reparát z tělocviku. Bez legrace, měl jsem sedm čtyřek a dvojkou z chování, když jsem šel na talentovky taneční konzervatoře a byl přijat. Jinak v současnosti mojí taneční profesi fandí plno lidí, kupodivu i ti, kteří jsou z jiný oblasti, přijdou na balet náhodou a nakonec jsou mile překvapeni a zajímá je. A za to jsem rád.
Co děláš proto, aby tě po čtyřicítce nebolelo celé tělo?
Ale mě bolí celej člověk! Jen to nedávám najevo (smích). Jediný, co máme, je naše tělo. A já si v něm udržuju pořádek. Každý si myslí, jaký jsem pařmen, ale já se snažím nic nepřehánět. Mám se rád, hlídám se. A hlavně, když jsem pracoval na LDN, tak jsem si uvědomil, že udělám všechno pro to, abych tam skončil co nejpozději.
Znám tě jako hodně přímého člověka. Kolikrát ti otevřenost zavařila?
Baví mě být přímý a nedávat si pozor na to, co jsem řekl a nechci se omlouvat za to, že to někdo neskousne. Když se mě někdo zeptá, odpovím mu na rovinu, a když se mu to nelíbí, tak ať se neptá. Nemůžou mít všichni stejný názor. Ale zase vím, kdy si co můžu dovolit. I když po pár pivech je každej frajer… (smích). Někdy je dobrý brát má slova s nadsázkou.
A kdybys měl sám sebe popsat třemi slovy?
Jsem srdečnej, kamarádskej a na některý věci jsem velkej srab. V dětství mě sráželi a od té doby si nevěřím a hodně o sobě pochybuju.
Jsi s věkem moudřejší, nebo pořád rebel?
Byl jsem mladej a zažil svobodu. Zkoušel jsem plno věcí a myslím, že by to tak mělo být. Teď se učím být otcem a nevím, jestli mi to jde. To mi řeknou až moji kluci, až jim bude dvacet. Já tátu například neměl, jsem takovej samorost.
A co bys poradil osmnáctiletému Jardovi?
Řekl bych mu: přej lidem, nic si v dnešní době nenech líbit a neboj se. Zkus to, a když to nevyjde, nic se nestane.
Jak moc jsi soutěživý? Musíš být vždy nejlepší?
Je příjemný být nejlepší, ale není to důležitý. Ve sportu jsem toho prožil hodně - jezdil jsem vrcholově na inlinech, vyhrál mistrovství republiky ve sportovním aerobiku, nahazoval baseball, hrál kulečník. Na sport nejsem lempl.
Jsi taky kutil. Co jsi naposledy opravil?
Baví mě pracovat rukama a všechno, co umím, jsem se naučil sám, metodou pokus - omyl. Rád tvořím, plním si tím sny. Teď doma opravuju stěnu, nechal jsem na ní ruce. Na baráku dělám co je potřeba a občas pomůžu kamarádům. Práce se nebojím a dřív jsem si melouchy k divadlu přivydělával.
Jak vypadá tvůj odpočinkový víkend?
Kdybych byl ještě bez rodiny, tak bych řekl celovíkendová párty. Na tu teď už jen vzpomínám (smích). Ale dneska? Nejraději jsem doma na gauči v objetí rodiny. Nic jiného nepotřebuju.
Jak těžké je skloubit divadlo a rodinu?
Já v tom žádnej problém nevidím. Mám zažitý systém a mám ženu, která ví, jak moc mám divadlo rád. Nikdy jí to nezapomenu a skláním se před ní. Po představení přijdu domů pozdě večer, rodina už spí. Funguje to tak, že ráno jsem táta a přes den jsem v divadle. Kdo má doma vrcholovýho sportovce ví, že je věčně unavenej (smích).
Kdybys měl jmenovat největší divadelní úspěch…
Každé představení, které diváky oslovilo a ve kterém jsem něco předal. Ale samozřejmě čtyři Liberecké Thálie jsou pro mě obrovské divácké ocenění. A taky širší nominace na Cenu Thálie za Mánka v Gazdině robě. To jsou věci, na které nezapomenu.
Uvažuješ někdy nad tím, co bude po tvé taneční kariéře?
Kdybych nad tím přemýšlel dopředu, asi bych netančil tak dlouho. Možná z toho mám strach a tak se nechám překvapit. Hlavní je uživit rodinu a nikdy se nelitovat. Ale vím jistě, že nebudu choreograf. Mám obrovskej respekt k lidem, kteří tvoří nebo režírují. Já bych to nedokázal. Jsem na to srab.
Dopíjíme pivo a Jarda se směje: „Tak kdy zas zajdeme?“ Brzy a moc děkuju za to, jaký jsi, Jaroušku!
Rozhovor vedla Barbora Svobodová
(pozn. redakce – produkční baletního souboru
a dlouholetá kamarádka a kolegyně Jaroslava Koláře)
