HLAVNÍ ROLE - MATKA
26.04.2010
Medailon herečky Jany Kabešové-Vojtkové
Cítíš se více herečkou pracující jako matka nebo matkou pracující jako herečka?V současné době jsem zůstala matkou, která je povoláním herečka. Svou divadelní matku jsem zanechala na posledním představení Rodina je základ státu, takže jsem máma na plný úvazek. Myslím ta obyčejná ženská, která ráno vstane, nachystá své holčičky (Johanku – 7 let a Julinku – 5 let) do školy a školky, vyvenčí pejska (dvouletý lehce přerostlý 40 kg labrador), nasnídá se (vydatně – vzhledem ke svému stavu), chvilku si odpočine, udělá nějaké domácí práce, uvaří…. no prostě normální běžné záležitosti, které zná každá ženská. No a potom pro děti a se psem a na kola a večeře a pohádka před spaním a…a…no obyčejný život.
Takže pěkná honička?
Žádné vyhrocené situace…
Máš na mysli takové ty situace, kterými jsou zasahovány tvé divadelní matky?
Neomalené rvaní se o práva na dědictví pro své potomky v Kočce na rozpálené plechové střeše, vehementní bránění ústní dutiny „svého“ syna Bruna v Bohu masakru, „prodání“ jednoho z dvojčat v Pokrevních bratrech, vytrvalé bití se za svobodné močení v představení Urinetown a naposledy orodování za svého citlivého syna právě v Rodině…
Jaké vlastně jsou tvé divadelní matky?
Všechny matky jsou energické dámy, které přesně vědí, co chtějí a jdou si za svým cílem. Témata rozdílná, řešená velmi podobným způsobem. Dalo by se říct, že matky divadelní a matka civilní mají společného jmenovatele: děti na prvním místě. Rodina na prvním místě….
A ta civilní matka, jaká je, jakou tě zažívají tvé děti?
Snažím se být s dětmi kamarádka, žít život s nimi, ne vedle nich. Takže se už moc těším, že nám vlastně už za chvíli přibude další do party. Nevíme, jestli kluk nebo holka, každopádně jedna věc je jistá, dle reakce svého třetího, nenarozeného dítěte, které ožívá právě na děkovačce a začíná se spolu se mnou vehementně uklánět, soudím, že nám do rodiny přibude další milovník prken, která znamenají svět. Už se na něj (miminko) moc těšíme. Ale k tomu se samozřejmě těším na matky, které mi zůstaly, tedy na jednu a to tu v Bohu masakru. Veroniku, Verunku, Veru, prudičku největší – mám ji moc ráda.
To je ta, kterou máš ráda nejvíce?
Všechny jsem měla moc ráda a těžko je opouštěla. A kdo ví, třeba jsem z každé něco převzala do civilu. Teď mi dochází, chudáci mé děti, ty životní. I když zase… prošly se mnou v bříšku mnoho představení, věděly do čeho jdou. A teď mě napadá máma v představení, mně moc milém, v Rackovi. Ta byla dost šílená…hm, spíš zvláštní… ale, co my víme, co je normální?
Která z těch všech skvělých matek byla, řekněme, nejvíce zásadní?
Zásadní je každá matka, se kterou jsem se kdy potkala. Samozřejmě trošku bude znít jako fráze, že máma Jana je ta nejzásadnější, ale tak to prostě je. Moc chci obstát a vybavit děti do života, aby z nich vyrostli čestní, féroví člobrdi. Tak málo stačí a vezmete jim ideály, sny… Proto se snažím s nima mluvit na rovinu i když, jak to říct, nešlápnu-li rovně, tedy šlápnu vedle, snažím se jim vysvětlit, že i jejich máma, kterou milujou a mají ji jako vzor, dělá kopance a kroky vedle, za které se stydí, snaží se je napravit (ty chyby) a poučit se (z těch kopanců). A královnou všech divadelních matek, je matka Johnstonová z Pokrevních bratrů. Za prvé si moc považuju důvěry, kterou mi dal pan Ďurovčík a za druhé jsem v této roli, myslím, překročila svůj stín. Nejen, že jsem v životě nezpívala v muzikálu, ale navíc jsem hrála se svými vrstevníky, kteří mi hráli děti. Kupodivu jsem velmi jednoduše uvěřila, že ti habáni jsou mé pubertální děti. Dějem jsem procházela tak, jako by to byl můj vlastní život. Možná až moc. Moc mě mrzí, že jsem si v těhotenství už mámu Johnstonovou nezahrála, že jsem se s ní nerozloučila. Moc jsem chtěla, ale vzhledem ke svým emocím… V této roli jsem si řekla, že mu (miminku v bříšku) to nemůžu udělat. Asi jsem málo profesionální, ale samotné mi vždy trvalo se dostat po smrti dvou synů do „normálu“. Nějak mne to bralo. Říkala jsem si, já máma Jana, že to je děsný pech, když mámě umřou v náručí obě děti, moc jsem se tím dojímala. Jako já, máma Jana. No a tak jsem si musela srovnat pro a proti a vyhrálo (jak jinak) miminko. Tak tolik o mámách. Jo a poslední věc, na tu bych zapomněla – máma Magda v představení Jašek. Pro mě též velká výzva, stát sama na jevišti hodinku dvacet a být mámou nemocnému synkovi Jaškovi, který se většinu dne schovává pod stolem. Ještě jednou děkuju Mileně Šajdkové (režisérka představení) za tu šanci. Díky za tu velkou školu. A ještě jedno díky poslední. Díky za to, že jsem dostala ten velký dar z nebes být mámou. Neznám nic krásnějšího. Hezké jaro a taky léto…
S Janou Kabešovou-Vojtkovou rozmlouval Zděněk Úlehla.
