OKÉNKO BARBORY MOTTLOVÉ

Naděje. Ta mi dává sílu jít dál.

Co je Tvoje největší vášeň?
Potřeba tvořit. Ať už je to stavění domu, dělání zahrad, zařizování, stavění inscenace. Prostě všelijaká tvorba.

Za co nejvíc utrácíš?
To nemůžu říct…

Tak mi alespoň pověz, co máš schovaného ve skříni?
Bordel!

Takže Ty máš tu skříň, kterou když otevřeš, tak se na Tebe všechno vysype?
Já jsem muž dvou tváří – ano i ne, pro a proti. Základem všeho je konflikt, že ano? Na jevišti a tak. No, já mám v sobě pedantství. Už od dětství musely být pastelky řádně ořezaný, jedním směrem, pera jinde, gumy příčně…zrovna tak knihy i CD-vše podle vývoje, autorů, doby. Ale protože jsem pracovně nenažranej a den má jenom dvacet čtyři hodin, no tak už na to nezbývá tolik času na to pedantství. Takže u mě vzniká konflikt i v těch almarách. Jednou za půl roku už to nevydržím, všechno to vyrabuju ven, složím si všechno pěkně do komínků, košilky na košilky, ponožky k ponožkám a má to řád. A takový dva, tři měsíce to udržuju. No jo, ale pak zase přijde premiéra, návaly práce a úkolů, no a to už člověk nezvládá. A takhle je to poslední léta celej můj život. Než jsem nastoupil do Liberce tak jsem žil v kufrech. Praha, můj domov byl takový tranzitní uzel a já vždy jen přijel třeba z Ameriky , doslova vysypal kufr na podlahu sbalil druhý a následujícího dne jsem zas letěl třeba do Tokya. Koncem roku jsem takhle jednou napočítal v pracovně na zemi třináct hromádek, třináct premiér. Odříct? Ne! Člověk se má prodávat dokud je tržní a je o něj zájem. A dokud ho to baví.

Ale po divadle se povídá že tvoje almary a skříňky v ředitelně jsou příkladně uklizené a roztříděné?
To je pravda. Ono mi nic jiného nezbývalo. Skříně byly přeplněné papíry, spisy, brožurami, které zjevně ani před dvaceti lety nikdo nečetl. Dokonce se tam povalovalo několik diplomů - vyznamenání s podobiznou Lenina. Tak jsem hned po nástupu udělal generální čistku, skoro všechno vyházel. Dnes má vše řád. A to si udržuju, protože v ředitelně teď trávím nejvíce času. Pořádek kolem mne uklidňuje.

Copak jste si to přivezli celej autobus ze zájezdu z Francie za dáreček?
Já nevím. Nějakou dost urputnou francouzsko-německou chřipku. Celé to turné nám všichni kuckali. Zaplať pánbůh, sólisté se drželi zuby nehty. Když jsme se vrátili, tak jsem po celé noci v autobuse šel rovnou na jednání s panem děkanem na Akademii-kvůli spolupráci s naším divadlem , pak hned do Liberce na zkoušku pohádky a večer jsem šel na premiéru. No a při premiéře Romea a Julie jsem dostal takovou zimnici v prvním aktu, že jsem to vzdal. A já jsem opravdu ležel čtyři dny a noci v posteli. Pajtlovalo to se mnou. Nějakej opravdu neodbytnej vir. Ještě teď když se na jevišti zasměju vladařským smíchem krále, vypadá to, že mi vypadnou plíce.

On už nám přichází věk. Dřív jsem vždycky všechno přešel. No, ale najednou člověk cítí, že po tý pětačtyřicítce, což ty ještě nemůžeš chápat, ty baterky se musí občas dobít. Já jsem byl zvyklej neodpočívat. Jel jsem třistašedesátpět dní v roce i na dovolený jsem makal. Nevydržím dlouho civět, i meditace musí být hotova na to tata.... le najednou člověk sleduje, že je nejlepší s chřipkou zůstat dva-tři dny v posteli a nepřecházet to, když je ta možnost. Tentokrát ale nebylo možné zvažování nějaké možnosti, já nebyl schopen se postavit. Ležel jsem, jako když vypadne kůzle z matky (směje se).

Proč si myslíš, že právě Ty, ředitel divadla, hraješ v nově připravované pohádce Český Honza krále?
Já tam nehraju jenom krále. Já tam hraju draka Šarkána Tříhlava a výběrčího daní, nebo co je ta postava, že jo? No tak Honzu jsem asi těžko mohl hrát, mladého krásného hrdinu, a další chlap už tam není.

foto - Pavel Dušek

Jsi ředitel jako drak?
Já vnímám funkci ředitele spíš v tom starým pojetí. Ředitel divadla je pro mě principál, kterej ví, co má na střeše, co má pod vrátnicí, jaký problémy má vrátný, jaký problémy má elektrikář, prostě… A co je to všechno zač, ty profese. Od herce, po zpěváka, po orchestr. Co profese to diagnóza – jiné uvažování, projev, chování. Já se na jevišti téměř narodil. Podle mne divadlo nemůže řídit třeba ředitel šroubárny jen proto, že umí počítat, že jeden a jeden šroubek jsou dva. V divadle to totiž vždycky neplatí. Tady je 1+1 někdy skoro 3 a někdy slabá 1-. A kdo tuto zákonitost nechápe, nemá v divadle co dělat -nikdy nepochopí co opravdu divadlo je.

A jak si myslíš, že Tě všichni vnímaj jako ředitele? Co si o Tobě šuškaj na záchodech?
Není člověk ten, který se zavděčí lidem všem. To je jasná zpráva. Já sám jsem nikdy nebyl spokojenej s žádným ředitelem, ať jsem sloužil, kde sloužil. Mám rád jednání na rovinu. Snažím se žít opravdu pro to divadlo. Dělám to čestně. Odměnou mi je, že ta instituce funguje, nebo bude fungovat. Co se o mně šušká nevím, ale byl bych samozřejmě rád, kdybych měl uznání. Já děti nemám, mít nebudu, takže vlastně, já si tady vytvářím svojí rodinu. Rodina a rodinné vztahy jsou pro mě v životě to nejdůležitější, co si bráním a hájím a pro to žiju. To divadlo se vlastně stalo mojí rozšířenou rodinou.

Co Ty a novoroční předsevzetí?
Několik let už si říkám, že musím strašně zhubnout. Já mám problém, a to nejsou alibi, já tloustnu po stresu. Sice se říká, že mám nervy jako špagáty a je to pravda, ale to napětí s tím metabolismem dělá svoje. Já docela dost málo jím a přesto nabírám. Jedna věc je změna jídelníčku. No, nezvládám. Copak komedianti u divadla můžou mít nějakej pravidelnej režim? Druhej problém je kouření, se kterým jsem přestal loni 15. května. A myslel jsem si, že když vydržím tři měsíce, tak že budu vysmátej. No a ono ne. Denně zápasím, denně prožívám deliria. Nikdy jsem neznal, co to je zloba. Co to je zoufalej vztek. Já, takovej pohodář a slušnej člověk. Sice mluvím sprostě, ale vždy s uvozovkami sprostě. To znamená, že se to slovo dostává do úplně jiný roviny. „Pocem, ty moje blběno“ není pak vulgární, ale naopak je to vyjádření něhy. Ovšem, když mám nikotýnový absťák, tak se zavřu a jsem děsně sprostej! A bez uvozovek!!! Já jsem z toho úplně zoufalej. Někdy ale zhřeším a zapálím si. No nemůžu být zavřený celý den a stále jen nadávat (směje se).

Říká se o tobě, že jsi workoholik
To je taky ten můj vnitřní konflikt. Doma mi taky říkají, že jsem workoholik, že práce je pro mě vždy až na prvním místě. Já si pořád na sebe nějakou práci vymýšlím, ale pak se do ní musím děsně nutit. Myslím si dokonce o sobě, že jsem od přirozenosti velmi líný. Jedno vím ale jistě: práce, tvorba jsou pro mě důležité věci, ale co pro mě je opravdu nejdůležitější, je milovat a být milován. Mluvím o skutečné lásce, když se nemusíte snažit dělat se lepším než jste, hrát divadlo. V takovém krásném a moudrém vztahu žiju již 19 let. Pamatuju si to přesně: od 17. 1. 1992 . Ten vztah bych nevyměnil za žádnou práci ani kdyby to byla funkce ředitele zeměkoule (směje se).

Snílek i rváč. Tragéd i komik. Lenoch i workoholik. V pubertě jsem byl hodně lyrický, sensitivní, sebedojímající se, věčně zamilovanej, ale potajmu zamilovanej. Já jsem prožíval ty lásky v sobě. Na jedné straně jsem vedl celou třídu-bavič celé třídy, ale ve skutečnosti jsem byl strašně osamělý a ponořený v sobě. Hledal jsem sám sebe. Studoval jsem Bibli, Fausta, východní filosofii, stoiky . Znáš to: „na počátku bylo slovo a slovo bylo čin“…… to je jako rozhodnout co bylo dřív jestli slepice nebo vejce. Ve čtrnácti letech. A já se pořád točil dokola. Hodně mi tenkrát posunul můj přítel, malíř Jan Bauch. Když jsem se ho ptal, co to je, že chvíli pláču a chvíli se zas směju, tak mi řekl: „člověk je vrcholkem ledovců i žhavá láva propastí, tragický pláč i šaškovské trdlování a to všechno současně a v každé chvíli“. V tu chvíli jsem pochopil, že naším úkolem je harmonicky v jednotu, v jeden celek spojit oheň a vodu, pozitivum s negativem. Od té chvíle jsem se přestal brát tak vážně a pozoruju se spíše zvenku, dívám se na sebe kam jdu, vidím se z nadhledu, z ptačí perspektivy. Věřím na osudová setkání a že kolikrát jediná, snad náhodně vypuštěná věta, může nasměřovat člověka. Jakoby mé lidství i má kariéra byly dílem náhody. Ale myslím, že je to vždy řízená náhoda, náhodně nastalá v pravý čas. A ta všechna načasování má na svědomí můj anděl strážný. Ten mě objímá a ochraňuje svými křídly. Vím, že když bych se začal chovat jako hajzlík, že by se na mě vykašlal. Tak teď víš, proč se chovám fér a nedělám kulišárny – no abych si to „nahoře“ nerozházel.