OPERA MUSÍ STÁLE HLEDAT JAZYK, KTERÉMU SOUČASNÝ DIVÁK ROZUMÍ
10.05.2013
Rozhovor Tomášem Pilařem, režisérem chystané inscenace opery Giuseppe Verdiho Síla osudu.
La forza del destino – tedy Síla osudu, opera Giuseppe Verdiho míří do Liberce. Dílo, které mělo premiéru pro Verdiho netypicky mimo Itálii až v dalekém Petrohradu patří bezesporu k vrcholným operám italského tvůrce. Do Liberce ji přináší tým vedený šéfem opery a dirigentem Martinem Doubravským a mladým režisérem Tomášem Pilařem.
Co dnes přivede mladého člověka k tomu, aby se věnoval operní režii?
Především opera samotná. Já o režii snil už od předškolního věku a čím dál více se utvrzuji v tom, že to je povolání, ve kterém mě každá nová práce obohatí o něco překvapivého a zajímavého. S každou operou prožívám nové dobrodružství, a pokud bych měl zavzpomínat, tak většinu těch opravdu silných zážitků jsem prožil právě v opeře.
Jaký máte názor na operu jako útvar?
Opera je pro mě koncentrát toho nejsilnějšího z hudby, dramatu a výtvarného umění, který mi umožňuje zažít takřka rituální okamžik oproštění se od všedního časoprostoru a splynutí s uměním ve své nejvrcholnější podobě. Opera je pro mě „tady a teď“, do kterého se promítá poselství třeba stovky let mrtvého genia, zároveň s poselstvími desítek umělců na scéně nebo v orchestřišti.
Opera je pro mě koncentrát toho nejsilnějšího z hudby, dramatu a výtvarného umění, který mi umožňuje zažít takřka rituální okamžik oproštění se od všedního časoprostoru a splynutí s uměním ve své nejvrcholnější podobě. Opera je pro mě „tady a teď“, do kterého se promítá poselství třeba stovky let mrtvého genia, zároveň s poselstvími desítek umělců na scéně nebo v orchestřišti.
Proč si myslíte, že dnes lidé chodí (či nechodí) na operu?
Myslím, že opera byla v Česku v posledních dvaceti letech dost ochromená zamrzlým inscenačním přístupem předrevolučních dob, kdy se jaksi pozapomnělo, že opera je vlastně divadlo. V porovnání s činoherní, ale i například s populární kulturou opeře jaksi ujel vlak, který teď těžko dohání. Opera musí stále hledat jazyk, kterému současný divák rozumí, musí mu nabízet odpovědi na jeho otázky a hlavně ho nesmí nudit. Operní postava musí být rovnocenně zpěvákem i hercem a stejně tak opera musí být koncertem i strhujícím dramatem.
Myslím, že opera byla v Česku v posledních dvaceti letech dost ochromená zamrzlým inscenačním přístupem předrevolučních dob, kdy se jaksi pozapomnělo, že opera je vlastně divadlo. V porovnání s činoherní, ale i například s populární kulturou opeře jaksi ujel vlak, který teď těžko dohání. Opera musí stále hledat jazyk, kterému současný divák rozumí, musí mu nabízet odpovědi na jeho otázky a hlavně ho nesmí nudit. Operní postava musí být rovnocenně zpěvákem i hercem a stejně tak opera musí být koncertem i strhujícím dramatem.
Máte oblíbené opery?
Zatím pro mě byla vždy nejoblíbenější ta opera, na které jsem zrovna pracoval - do každé se snažím proniknout co nejhlouběji, a nalézt téma, které se mě nějak osobně dotýká. Pokud bych však měl mluvit o nějakém snu, který bych si jako režisér rád splnil, tak by to byla určitě Dvořákova Rusalka se svou temnou psychologií postav a dokonalou katarzí, Janáčkova Její pastorkyňa, na které mě fascinuje koncentrovanost a lidskost tématu, anebo Monteverdiho Orfeo - kultivovaný, ale přesto niterný.
Zatím pro mě byla vždy nejoblíbenější ta opera, na které jsem zrovna pracoval - do každé se snažím proniknout co nejhlouběji, a nalézt téma, které se mě nějak osobně dotýká. Pokud bych však měl mluvit o nějakém snu, který bych si jako režisér rád splnil, tak by to byla určitě Dvořákova Rusalka se svou temnou psychologií postav a dokonalou katarzí, Janáčkova Její pastorkyňa, na které mě fascinuje koncentrovanost a lidskost tématu, anebo Monteverdiho Orfeo - kultivovaný, ale přesto niterný.
V Liberci režírujete operu Síla osudu od Giuseppa Verdiho. Jaký máte vztah k Verdiho operám?
Shodou okolností byl Verdiho Maškarní ples první operou, kterou jsem – ve čtyřech letech – viděl. Verdi je pro mě výjimečný zejména šťastnou rukou při výběru nadčasových a lidských operních témat, dále obrovskou citovou angažovaností, která ovšem neklouzá jen po povrchu a do třetice skvělou schopností nasadit a udržet dramatický rytmus. Jeho opery mají spád a nenudí ani v dnešní době rychlých střihů a zkratkovité dramatické řeči, na kterou jsme nyní zvyklí.
Shodou okolností byl Verdiho Maškarní ples první operou, kterou jsem – ve čtyřech letech – viděl. Verdi je pro mě výjimečný zejména šťastnou rukou při výběru nadčasových a lidských operních témat, dále obrovskou citovou angažovaností, která ovšem neklouzá jen po povrchu a do třetice skvělou schopností nasadit a udržet dramatický rytmus. Jeho opery mají spád a nenudí ani v dnešní době rychlých střihů a zkratkovité dramatické řeči, na kterou jsme nyní zvyklí.
Hledání cesty ze zakletého kruhu vlastní viny
Kdyby někdo řekl „Verdiho Síla osudu“ a požádal Vás o komentář - co byste řekl?
V první řadě je to velká romantická opera se vším všudy. Osobně mě na ní nejvíce zajímá téma hledání vlastní zodpovědnosti, viny, a dále dějový rámec temného společenského ovzduší plného válek a náboženského fanatismu. Dohromady je to velká dramatická freska plná rozsáhlých sborových scén, ale i vyostřených osobních konfliktů, to vše podtržené Verdiho výsostně romantickou hudbou.
A jaká bude Vaše inscenace?
Ve své koncepci hledám rovnováhu mezi velmi křehkou, osobní linií příběhu, ve které se tři mladí lidé snaží vypořádat se svojí vinou, a mezi rozmáchlými obrazy velkých společenských zvratů napoleonské Evropy, které jsou v této opeře zachyceny v šesti velkých sborových scénách. Vzhledem k tomuto konkrétnímu společensko-historickému kontextu, který považuji pro vývoj děje za důležitý, jsem se rozhodnul pro kostýmy v duchu historického minimalismu odkazující ke konci osmnáctého století. Na výtvarném vyznění inscenace se bude zásadně podílet také náročný světelný design a scénografie snažící se konzistentně zachytit hned deset různých prostředí, od lesní jeskyně přes válečné pole, až po klášterní klauzuru. Z režijních prostředků jsem pro tuto operu zvolil co možná nejdetailnější psychologickou práci se zpěváky, fyzické herectví a proměňující se dynamiku jevištního rytmu.
Ve své koncepci hledám rovnováhu mezi velmi křehkou, osobní linií příběhu, ve které se tři mladí lidé snaží vypořádat se svojí vinou, a mezi rozmáchlými obrazy velkých společenských zvratů napoleonské Evropy, které jsou v této opeře zachyceny v šesti velkých sborových scénách. Vzhledem k tomuto konkrétnímu společensko-historickému kontextu, který považuji pro vývoj děje za důležitý, jsem se rozhodnul pro kostýmy v duchu historického minimalismu odkazující ke konci osmnáctého století. Na výtvarném vyznění inscenace se bude zásadně podílet také náročný světelný design a scénografie snažící se konzistentně zachytit hned deset různých prostředí, od lesní jeskyně přes válečné pole, až po klášterní klauzuru. Z režijních prostředků jsem pro tuto operu zvolil co možná nejdetailnější psychologickou práci se zpěváky, fyzické herectví a proměňující se dynamiku jevištního rytmu.
Na závěr obligátní otázka - je podle Vás důležitější hudba, nebo slovo (děj...)?
Jsou si rovnocenné a do triumvirátu bych přidal ještě vizuál, který v mém pojetí není ve službách dramatu, ale tvoří z nich organický celek. Ale i přesto bych dodal, že s dobrou hudbou, ale špatným dějem máte šanci vytvořit pěknou inscenaci, ale naopak už jen těžko.
Jsou si rovnocenné a do triumvirátu bych přidal ještě vizuál, který v mém pojetí není ve službách dramatu, ale tvoří z nich organický celek. Ale i přesto bych dodal, že s dobrou hudbou, ale špatným dějem máte šanci vytvořit pěknou inscenaci, ale naopak už jen těžko.
Premiéra opery Giuseppe Verdiho Síla osudu se koná 24. května, 2. premiéra 1. června 2013 v Šaldově divadle.
