VZPOMÍNKA NA JIINDŘICHA KHAINA

Každý divadelní dům má svoji duši. Ta duše je taková, jací jsou lidé, kteří v tomto divadle žijí a kteří v něm prožijí život. Stráví-li někdo v jednom divadelním domě takřka čtyřicet let jako pan Jindřich Khain, je těžké si bez něj tento divadelní dům jenom představit. Bez něj by nebyl takový, jaký je. O Jindřichu Khainovi to platí dvojnásob. Svérázný rodák z Valašska, který neopakovatelně vyprávěl v rodném dialektu barvité historky, bude i nadále promlouvat ústy svých mladších ba nejmladších kolegů, protože většině z nich jeho humor učaroval. Jindřich Khain pro ně byl zosobněním toho, čemu se říká bard. Herecký kolega ze starých dobrých časů, které určitě nebyly tak dobré, jak to zpětně vypadá, ale staly se krásnými díky s gustem pronášenému vypravování a díky humorným vzpomínkám. Svědkem něčeho, co už se nikdy nevrátí, byl pro mladší kolegy Jindřich Khain. Herec, který prošel několika divadly (Karlovy Vary, Trutnov, Nový Jičín, Cheb), aby přes Severočeské loutkové divadlo (dnešní Naivní divadlo) a Činoherní studio Ústí nad Labem zakotvil v roce 1975 v Divadle F. X. Šaldy. Za tu dobu tu stvořil přes stovku divadelních rolí. Větších i menších. S věkem si všichni kolegové i režiséři stále více uvědomovali jeho jedinečnost a nenahraditelnost. Z posledních let jsou jistě nezapomenutelné role Sorina v Čechovově Rackovi (2001), Velitele Žandárů v muzikálu Malováno na skle (2003) nebo role „dědečka“ Petra Dubského v Našich furiantech (2005). Jeho poslední rolí byl Firs ve Višňovém sadu (2014). Všem těmto postavám vtiskl svou životní zkušenost a skutečnými vráskami podepřenou hloubku. Filmové role (např. chasidští Židé ve filmech Golet v údolí či Hanele) nám ho zachytily navždy. Ale jak to tak bývá, člověk si víc váží toho, co je neopakovatelné a uplývavé. A to bylo divadlo. Jeho divadlo, kde na něj rádi budeme vzpomínat a vyprávět si o něm. Je o čem. Jindro, děkujeme…

Tvoji divadelní kolegové