V hlubokém zármutku oznamujeme, že nás včera po vážné nemoci navždy opustil náš kolega a přítel Ladislav Dušek (*14. 6. 1943 – ?16. 10. 2020).
V pátek 16. října zemřel po dlouhé vážné nemoci Ladislav Dušek, jeden z pilířů liberecké činohry posledních třiceti let.
Narodil se v Praze. Ale nejen to. Narodil se a dětství a mládí prožil na pražském Žižkově. Ve čtvrti, která je od dob svého vzniku jedinečná svým charakterem, ale také tím, že z ní vzešlo mnoho významných umělců. Kromě talentu většinou charakteristických nezlomnou vůlí, humorem a obrovským zájmem o svět kolem sebe. A všechny tyto tři základní rysy žižkovského talentu seděly i v případě Ladislava Duška.
Po absolutoriu Lidové umělecké školy zahájil v Žižkovském divadle svoji hereckou dráhu. Jako amatér v pravém francouzském smyslu toho slova. Jako obdivovatel a milovník divadla. Bylo to v šedesátých letech minulého století, v době velké kulturní liberalizace, kdy prim hrála malá divadla pěstující nové formy. Divadelní soubor Excelsior, kde Ladislav Dušek působil ve druhé polovině šedesátých let, patřil k duchovnímu proudu té doby a po celé Praze byl známý svými parodickými a satirickými inscenacemi, které předčily mnohou profesionální tvorbu. Ale nezůstalo jen u žižkovského jeviště, několikrát se v té době objevil v menších rolích i v činohře Národního divadla.
V roce 1969 přesídlil Ladislav Dušek do Mostu, kde se stal členem stálého souboru Městského divadla, tehdy nazvaného Divadlo pracujících. Sehrál zde mnoho rolí velice různého charakteru a naučil se zde postupně řemeslu profesionálního herectví. A projevil tu také něco, co jej provází po celý život. Čistě občanský zájem o to, co se děje okolo něj. Bez ohledu na svou kariéru měl v takzvaném reálném socialismu i odvahu říci ne. Zatímco většina jeho kolegů podepsala antichartu, on to s klidem a hlasitě odmítl.
V roce 1989 přešel do souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde se v září uvedl několika rolemi v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ale mnohem důležitější roli v tomto roce mu přinesl měsíc listopad. Stal se jedním z významných hybatelů divadelní stávky, spoluorganizoval převzetí divadla a mítinky s publikem. Celkem jasně a razantně vstoupil do historie města i v mimodivadelních akcích listopadové revoluce. A liberečtí občané Ladislava Duška začali poznávat nejen jako herce, ale i jako politicky angažovaného člověka. V pozdějších letech dokonce zasedal na Liberecké radnici ve dvou volebních období jako člen zastupitelstva.
V divadle se postupně stal nepostradatelným hercem velkých charakterních rolí a přes třicet let se v nich objevoval na jevišti Malého i Šaldova divadla. Kromě nich hrál s chutí i role menší, kterým vždy dokázal vtisknout nepřehlédnutelnost a originalitu. A navíc se stal výrazným muzikálovým hercem. Vypočítávat jeho postavy by znamenalo pokoušet bezednost internetu, bylo jich hodně přes dvě stě, z toho víc než polovina v Liberci.
Krátce řečeno: od Bergmana po Stalina, od Sexu noci svatojánské po Sen noci svatojánské, od Hodinového hoteliéra po Fausta, od Donaha! po Urinetown, od Havlovy Asanace po Havlovu Ztíženou možnost soustředění.
Naposledy stál na jevišti 28. září 2020 v jedné ze svých nejhezčích rolí posledních let, jako arcibiskup z Canterbury v derniéře inscenace Králova řeč.
Nestál ani stranou zájmu filmařů, třeba na pohádku Slíbená princezna lze v programu narazit každé druhé Vánoce a před pár týdny se na plátnech kin blýskl velikou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu.
Kdybychom měli v kostce představit hereckou charakteristiku Ladislava Duška, mohla by znít třeba takto: spontánní talent, originalita, poctivost a nerozpačitý tah k úspěchu inscenace.
Těžko si porevoluční činohru divadla F. X. Šaldy bez něj vůbec představit.
Bude nám všem moc chybět.
