MARYŠA

Zápas zoufalé ženy o svobodu s tragickým koncem.

Emil František Burian, český  avantgardní režisér, se narodil do hudební rodiny a vystudoval konzervatoř. Veškerou svou tvůrčí sílu nakonec směřoval k divadlu. V roce 1933 založil vlastní divadlo D 34, které progresivní dramatikou v mnohém položilo základy pro pozdější rozvoj české divadelní tvorby.

Unikátnost režijní osobnosti E. F. Buriana spočívá především v tom, jakým způsobem dokázal propojovat jednotlivé složky divadelního díla do funkčního a originálního scénického tvaru. Ten byl zcela podřízen svrchovanému tématu zvolenému Burianem jako svébytným autorem inscenace. Jeho základními tvůrčími principy, které se prolínají celou jeho tvorbou, je snaha esteticky a významotvorně propojit hudbu s mluveným slovem v adekvátním, specificky rytmizovaném jevištním dění. K tomuto cíli mu nejlépe sloužila díla české lidové kultury, v nichž hledal podstatu národní identity, která byla mezinárodním politickým děním od druhé poloviny 30. let 20. století soustavně narušována.

V r. 1937 píše v dopise svému příteli, dirigentu Václavu Talichovi, že pro něj skládá operu Maryšu podle realistického dramatu bratrů Mrštíkových s cílem vytvořit dílo po vzoru národních oper Smetanových, Dvořákových a Janáčkových. Tento úkol si předsevzal v obzvlášť vypjaté době.

Dne 16. dubna 1940 rozezněla opera Maryša ve světové premiéře budovu Zemského divadla v Brně a byla přijata s nadšeným ohlasem stejně jako následné nastudování v Ostravě v listopadu téhož roku. Burianovi se dle dobových odborných ohlasů podařilo prostřednictvím postavy Maryši a hudební ryzosti české lidové kultury postihnout téma mohutného vzdoru proti utlačovatelům.

V kombinaci s komplikovaným poválečným kádrovým profilem E. F. Buriana se však v 50. letech opera Maryša na českých scénách neuváděla. Naposledy zazněla v r. 1946 na scéně Národního divadla a na česká jeviště se vrátila krátce až v 60. letech. Od r. 1974 ji však žádné z operních divadel na svůj repertoár nezařadilo. Liberecké divadlo tak toto dílo vrací zpět do kontextu živého divadelního umění po více než padesáti letech od jeho posledního uvedení.