Osoby a obsazení v pdf.
Za svého pobytu v Rize si Richard Wagner přečetl knihu Heinricha Heina Z pamětí svobodného pána Schnabelewopského, která vyšla r. 1833 a do níž je zařazen příběh o zakleté lodi. Dříve než se pustil do vlastního zpracování, věnoval svou pozornost Rienzimu, který se dočkal 20. října 1842 v drážďanské Dvorní opeře triumfálního úspěchu. Na námořnický námět si vzpomněl už během útěku před svými rižskými věřiteli a pod dojmem nebezpečné plavby, která vedla přes Londýn do Paříže a nechyběly při ní mohutné bouře, bylo rozhodnuto o komponování jedné ze severských balad. Wagner děj přeložil ze skotských břehů k norským, inspiroval se rovněž motivy pohádek Wilhelma Hauffa, konkrétně pohádkou Strašidelná loď a do svého básnického textu připsal postavu Erika, Sentina milého. Ve svém Bludném Holanďanovi plně zachytil realistickými prostředky dramatickou atmosféru strašidelného příběhu holandského námořníka, odsouzeného k nekonečnému putování po mořích a oceánech. Mnichov a Lipsko odmítly operu jako dílo pro Německo nevhodné. Do celé záležitosti se vložil Giacomo Mayerbeer a dosáhl toho, že operu přijali v Berlíně. Ani tam však k provedení nedošlo, neboť se změnilo vedení divadla. Nakonec byl Bludný Holanďan uveden 2. ledna 1843 s obstojným úspěchem v Drážďanech a po čtyřech reprízách bylo dílo staženo z repertoáru.