Hra z roku 1884 je považována za dramaticky nejbohatší dílo jednoho ze zakladatelů moderního divadla, norského dramatika a režiséra Henrika Ibsena. Přestože jiné jeho hry, například Nora či Peer Gynt, jsou obecně známější a hranější, Divoká kachna se vyznačuje asi nejbohatší symbolickou strukturou a dramatickou intenzitou. Klade celou řadu složitých a nejednoznačných otázek: Je možno žít v absolutní pravdě? Nebo nám malé i větší lži pomáhají přežít hrůzy tohoto světa? A máme právo bořit lži, na nichž stojí životy lidí okolo nás? Nebo se tím dopouštíme zločinu, srovnatelného s vraždou?
Přestože Ibsen hru napsal před více než sto lety a kladl v ní otázky, které napadaly uspořádání tehdejší společnosti s její viktoriánskou morálkou, založenou do velké míry na přetvářce a sebeklamu, má nám co říct i dnes. Ne nadarmo je ostatně Ibsen označován za jednoho z otců moderního světa s jeho rozpadem tradičních hodnot a společenských struktur. V Divoké kachně se střídá satira s porozuměním, ironie s patosem, krutý výsměch s nejhlubším soucitem. Především se ale jedná o hru – jakkoliv to zní vzhledem k proklamovanému realismu paradoxně – hluboce poetickou, zasahující ne racionálním zdůvodňováním, ale intenzitou básnického obrazu. Právě tato vlastnost činí z Ibsena jednoho z velkých dramatických autorů, k jehož dílu se v našem divadle po delší pauze rádi vracíme.