Jules Massenet je jméno, které rozhodně nepatří ve světě dnešní opery k nejslavnějším. Teprve v posledních letech se divadla začínají vracet k odkazu skladatele, který určoval styl a tvář francouzské opery na přelomu 19. a 20. století. Patřil k těm tvůrcům, kteří již za svého života dosáhli obrovské popularity, ovšem po své smrti byli téměř zapomenuti. Je přitom autorem více než pětadvaceti oper, z nichž nejznámější jsou Werther podle Goethova románu v dopisech, nebo Manon, podle románu abbé Prévosta.
V opeře na slavný Cervantesův námět použil Massenet a jeho libretista Henri Cain veršovanou hru Rytíř dlouhé postavy, jejímž autorem je francouzský básník Jasques Le Lorrain. Jak v případě excentrického básníka, tak především v případě Massenetově šlo svým způsobem o značně autobiografické ztvárnění známé látky. Téměř sedmdesátiletý skladatel, v té době už velmi chatrného zdraví, v této opeře vykresluje (lichotivě) sám sebe jako elegantního, dvorného, trochu zmateného rytíře. Rázná, lehce obhroublá a hamižná, ale nakonec přece citlivá a především krásná Dulcinée, to je (ne již tak lichotivý) portrét mladé ambiciózní zpěvačky Lucy Arbell, do které byl skladatel zamilovaný. Ta také Dulcineu ztvárnila na premiéře 19. února 1910 v Monte Carlu.
Don Quichotte - na rozdíl od jiných Massenetových děl a francouzské operní tradice vůbec - neohromuje svou délkou, ale spíše barevností a proměnlivou krásou různých hudebních stylů, které spojuje v pestrou mozaiku. Hluboká melancholie, stejně jako nevázané veselí, něžné vyznání lásky i boj s větrnými mlýny, to vše je spojeno v této hrdinské komedii, jak Massenet svou operu nazval.