Během jedné noci se trojice mladých lidí dostává do nekonečna. Neznají jeden druhého, ale něco je spojuje. S pomocí Anděla se společně vydávají na cestu hledání vlastní identity. Studenti Gymnázia F. X. Šaldy a jejich hosté nastudovali ve spolupráci s Divadlem F. X. Šaldy hodinovou hru o hledání nevyplněných ideálů, jejíž hlavním smyslem je divákovi předložit čisté a dnešním světem nezkažené přátelství. Celé představení je obohaceno verši, pro jejichž vznik, byl velkou inspirací český i světový básník Ivan Blatný. „Pokud zůstaneme jen u sebe, možná budeme vyrovnaní a připravení, ale šťastní?“

„Každý si musí něco připravit!“ To je ta osudná věta, díky které jsme se přes školní tělocvičnu, klub mládeže a jeden zoufalý dopis dostali až k doporučení na národní přehlídku studenstkých divadelních souborů. 23. 2. 2012 jsme se zúčastnili krajské divadlení přehlídky amatérského divadla Modrý Kocour. Jednalo se již o 17. ročník tohoto festivalu, který se každoročně koná v Turnově. Představili jsme porotě naši nově nazkoušenou inscenaci Hledání přítomného času, která měla 19. 2. 2012 premiéru v Malém divadle v Liberci.
V neděli 26. 2. 2012 se konalo v bývalém turnovském kině slavnostní vyhlášení výsledků, kterému předcházela čtvrteční diskuze a připomínky kritiků. Naše představení získalo speciální ocenění za původní text a doporučení na celostátní přehlídku studentského divadla Mladá Scéna.
Jak je patrné z předchozího odstavce, všichni jsme studenty; tedy až na jednu malou výjimku, kterou je herec Divadla Františka Xavera Šaldy Přemysl Houška. Když jsme před třemi lety zakládali, tehdy ještě pod záštitou Gymnázia F. X. Šaldy Divadlo Po přechodu, ani ve snu nás nenapadlo, že s námi jednou bude spolupracovat právě on. Naše první představení vzniklo jako doprovodný program výročních oslav našeho gymnázia. Jednalo se o autorskou hru 3+1=5, která byla jakousi parodií na náš školní systém. Premiéra proběhla ve školní tělocvičně a i když přišlo jen dvacet lidí, byl to úspěch. Tehdy nás poprvé napadlo, že bychom mohli dělat divadlo i mimo školu. Oprostili jsme se tedy od školní budovy a vydali se hledat prostor na zkoušení. Hned napoprvé jsme měli štěstí, ve V-Klubu nás rádi přijali. Bohužel díky sledu různých událostí jsme byli nuceni to, co se nám zprvu zdálo ideální, po půl roce opustit. Odešlo nám několik důležitých členů a my byli opět na začátku. Bez prostoru na zkoušení, bez herců. Jediné co nám zbylo, byla touha hrát. V té době jsme už docela dlouho navštěvovali činoherní představení Divadla F. X. Šaldy. Jednou jsme byli na inscenaci Shakespeare v Hollywoodu a zaujal nás tam jeden herec. Nehrál hlavní roli, jen se párkrát objevil na jevišti. Ale přesto nám přišel na první pohled sympatický.
Před pololetními prázdninami jsme šli se školou do divadla na tenkrát nové představení Lakomec. Věděli jsme, že tam ten ''náš'' herec hraje a tak jsme napsali dopis, ve kterém jsme ho prosili o pomoc. Bylo to trochu zoufalé řešení, ale pro nás to v tu chvíli byla poslední naděje. Asi po měsíci, když už jsme ani nedoufali v jakoukoliv odpověď, nám přišel e-mail. Pro nás velký herec libereckého divadla, pan Houška odepsal!
Díky němu nám Divadlo F. X. Šaldy poskytlo místo na zkoušení a my si mohli začít plnit naše velké sny.                                                                                      Eliška Říhová

Doufám, že každý pochopí jistou dávku nadsázky, s jakou Eliška, coby vedoucí a duše Divadla Po přechodu, píše o mé osobě. Mé zásluhy v oblasti amatérského (stejně jako profesionálního) nejsou zdaleka tak zásadní. Mě si tahle partička gymnazistů získala svým přístupem k divadlu. Tím, že nechtějí prostě jen dělat divadlo, ale chtějí něco sdělovat. A chtějí mluvit sami o sobě, což bývá to nejtěžší. A navíc vlastním textem, který vznikal za přispění všech zúčastněných a který Eliška několikrát přepisovala s věčnou nespokojeností velkého tvůrčího ducha.
Ani zkoušení samo nebylo úplně byz problémů, personální změny byly téměř na denním pořádku. Nakonec se však obsazení, v podstatě pár zkoušek před premiérou, ustálilo a odkládaná premiéra se konala. Pár dní nato organizačně hektická účast na turnovském festivalu a úspěch v podobě postupu do celostátního finále. Přál bych vám vidět, jak takhle po půlnoci skvadra renomovaných divadelních kritiků pěje ódy na hru sedmnáctileté holky a ji samotnou přirovnávají k Exupérymu či Maeterlinckovi. Doufám, že každý pochopí, že nejde o nadsázku.
Pokud se chcete přesvěčit na vlastní oči, přijďte se čtrnáctého května podívat do Malého divadla.
A ještě se sluší poděkovat panu řediteli Otavovi, že mým mladým přátelům vyšel velkoryse vstříc. Stejně tak všem mým kolegům z různých složek divadelního provozu, kteří nám laskavě pomohli se scénou, kostýmy, rekvizitami, plakáty. Zvláštní dík patří klukům z kabiny, bratrům Zdeňkovi a Petrovi, jejichž lví podíl je na inscenaci znát.                                Přemysl Houška