Opona odhaluje lidské osudy, kterých budeme svědky v dlouhém oblouku až do konce opery.
Zasněný farář se jen jednou v životě opravdu zamiloval. Rechtor lásku k vysněné dívce utopil v poloprázdné lahvi.
Bohorovný pytlák Harašta dutou hlavu vyvažuje velkými ideály. A je tu i rodina Revírníka z Jezerské myslivny, tři generace, které si u starodávného stolu a památečních talířů předávají nit života. Divukrásný les skýtá odnepaměti útočiště bezpočtu živých tvorů. Pokolikáté už podléhá Revírník na své obchůzce jeho kouzlu? Dopřává si snovou chvilku, kdy domov s panímámou – kotviště i ubíjející neměnnost zároveň – zůstal daleko. Na polštáři z listí se zadřímne tak sladce, že jeden ani nevnímá mumraj okolo. O probuzení se postará až malá zvědavá liška. Jako když nás někdo vytrhne ze sna, neví chvilku ani překvapený Revírník, co činí. A přestože je to muž znalý přírodních zákonitostí, během chvilky trhá pouto mezi liščím mládětem a smečkou.
Bystrouška se ocitá na dvoře myslivny a na palouku po ní zbyl jen němý otisk dětských let. Ten tam je čas letních bouřek. Jezerská Bystrouška prožívá v zajetí čas, kdy se loučíme s dětstvím a ponejprv začínáme odkrývat dosud nepoznané krajiny a pocity. Čas, který je prvním z podzimů, jimiž v životě projdeme. Můžeme se divit, že každý člen Revírníkovy rodiny přihlíží liščiným proměnám velmi osobně? Osobní je i příběh, který žije jezerský pes Lapák. Kdysi snad psí odbojník, nyní autor teskných písní o lásce, nejspíš nikdy neprožité.
Ani Bystrouška s ní zatím nemá zkušenosti, ale kdo z nás nezaslechl mnohé už v časech, kdy dlel ještě v matčině doupěti? Leccos si navíc naše vnímavá hrdinka doplní i na dvoře myslivny. Je tu za exotickou krásku i objekt zvědavého dráždění. Jenže provokace jezerských výrostků dopadne v liščin neprospěch. Bystrouška je uvázána. Teskní nad nespravedlností, kterou nikdo nemá vůli napravit, v nočním usebrání si uvědomuje sama sebe. Ráno přináší šanci k pomstě.
Velkohubý kohout, předák jezerské drůbeže, hlásá mravnost a revoluci, jen když je protivnice pevně přivázaná… Slípky demonstrují svou nezastupitelnost. Ať už je to jedno vejce, jeden e-mail nebo jedna káva pro šéfa, dámy (a Zdeněk Nejedlý) jsou trvale přepracované. Liška se chápe své příležitosti a s podporou oddaného Lapáka je nabádá k nastolení nového řádu. A vzápětí, zbavena pout, dehonestuje všechny drůbeží příživnice, pěkně jednu po druhé. A uniká i hněvu paní Revírníkové.
Jako každý rozumný tvor, poučila se i Bystrouška z krizového vývoje na dvoře myslivny. Je z ní mladá dáma. Vstřebává pozorně svět kolem sebe, touží po lásce, ctí tvůrce estetických hodnot a ví, co chce. Kdo se s takovou bytostí někdy nesetkal? Kdo nezažil, že mu zcela přehodila výhybky a převrátila vzhůru nohama pohodlnou noru? I rozhořčený Jezevec by mohl vyprávět.
Bystrouška se úspěšně zmocňuje jeho bytu a zabydluje se po svém. Chybí už jen vhodný protějšek, a ani ten na sebe nenechá dlouho čekat. Vztahové téma diskutují také tři hosté v hospodě u Pásků. Jsou už vydatně posilněni a tak si – jak se na štamgasty sluší – každý tak trochu mele pro sebe a druhé poslouchá na půl ucha.
Farář loví z paměti latinská a řecká slůvka, navzájem se špičkují Rechtor s Revírníkem. Tomu se jako film vrací čas, kdy mu před očima vyrůstala liška, a její zjev se mu vkrádal do snů. Ano, lidé zhloupnou, když začnou „kaňkovat“, ale on je na tom stejně. Nepomůže ani hospodská písnička, ani vypité půllitry. Byť mu po Bystroušce zbyl jen řetěz, na nějž ji kdysi uvázal, všechny pokusy vzpomínku překřičet selžou.
Hospodská kumpanie se pomalu rozchází. Cesta se klikatí víc než jindy a za slunečnicí tu a tam zakmitnou povědomé obrázky. A snad nikdy nerezonují naše osobní rány a újmy tak mocně, jako cestou z hospody. Jak lépe naložit s letní měsíčnou nocí, než ji prosnít s čenichem na tlapkách v nově zabydlené noře? Bystrouščin sen se navíc zhmotňuje v podobě ztepilého Lišáka, který umí smysluplně promluvit i konat. Je to často jen okamžik, kdy se zamilujeme, a kdy se ukáže, že náš cit je opětován. Kdy si jen několika pohledy a slovy dokážeme říct, co jsme zač a čím žijeme. A kdy je naší velkou starostí čas a místo další schůzky. Tak třeba palouček, mezi půlnocí a jednou?
Liška s Lišákem jen málo dbají o pohoršení, které vzbudili. Přesto ale svatba musí být co nejdřív. Tak jako mnozí před ním, i prostoduchý poberta Harašta se rozpomíná na svou „znémiléší“. Pranic mu nevadí, že svým zpěvem ruší lesní klid, navíc na sebe upozorní i Revírníka.
Na lesní cestě se mu svěřuje s úmyslem oženit se a zároveň by rád odvedl jeho pozornost od pytláckých záměrů. I za cenu přísahy k Bohu a tvrdé zemi. A libuje si, jak na Revírníka vyzrál.
Nedlouho po svatbě už Bystrouška a Zlatohřbítek pečují o početnou rodinu. Všechno to domácí hemžení dává jen málo příležitostí k intimní chvilce; nanejvýš tak v čase poledního klidu u rychlé kávy spočítat, kolik dětí vlastně máme. A kolik jich „ešče budeme míti, stará?“ Ještě jsme ve formě, ještě v nás koluje touha, ale dočkat se měsíce máje už nám nebude přáno. Vždyť kdo by nechtěl pro svou vyvolenou novou kožešinu?
Bystrouška, v plné síle a ve vrcholných letech svého života, oddaná rodině i svému muži, umírá Haraštovou ranou. Konec Bystrouščina štěstí se donese až do hospody u Pásků. Indicie jsou jasné – opuštěné doupě a také nový štuc pro Terynku, která se dnes vdává. Ani Rechtorovi se jeho láska nenaplnila a Revírníkova konejšivá slova to nezmění.
Chmurnému ovzduší nepřidává ani stesk po farářových hláškách. Zbývá něco jiného, než zaplatit a jít…? Ano, ještě je tu možnost vrátit se na začátek, vrátit se z vesmíru, který jsme si potajmu vysnili. Přiklonit se k hodnotám, které jsme nevnímali, třebaže – nebo právě proto, že – jsou neměnným kotvištěm. Ještě stále je šance, že sluníčko zablýskne, rusalky přijdou do svých letních sídel, petrklíče a sasanky se potěší rosou, a člověk tolik blaha snad ani neunese…