11. března 1851 byla v benátském divadle La Fenice s entuziastickým nadšením přijata původní premiéra Verdiho opery Rigoletto. Jednoznačný a nevídaný úspěch překvapil i samotného skladatele, který v operním světě už dávno nebyl nováčkem a leccos se svými patnácti předcházejícími operami zažil. Předlohou pro Rigoletta se stala hra Victora Huga Král se baví, která při svém prvním uvedení v Paříži roku 1832 způsobila velký skandál. Verdi byl doslova ohromen mistrovstvím, s jakým Hugo charakterizoval hlavní postavy dramatu a za cíl své kompozice si kladl dosáhnout téhož výsledku hudebními prostředky. Toužil přivést na jeviště hrbáče, mrzáka s výsměchem na rtech, slzami v očích a úzkostí v duši. Člověka, který dobře ví o nesprávnosti svého jednání, a proto tak hluboce prožívá kletbu, která padla na jeho hlavu. Již během komponování, které se datuje od podzimu 1850, se do celé záležitosti zapojila cenzura. Příčinou bylo zobrazení zvrhlého francouzského vládnoucího monarchy, kletba, šaškovo znetvoření a ovšem i pytel s mrtvolou. Nakonec však došlo ke kompromisu. Děj byl přesunut do Mantovy a změněna byla i jména všech postav. Melodické nápady, ostrá charakteristika postav a úsilí o dramatickou pravdivost učinily z Verdiho po premiéře Rigoletta s konečnou platností vůdčí osobnost italských skladatelů.

Režisérka si spolu s výtvarníky vystačila s jediným náznakem domu, který se pootočením mění v jinou svavbu, aniž by musela při změně obrazu padat opona.Náznakovou scénu, která však vychází ze znaků italské architektury, doplňují barevné a rozevláté kostýmy. Současně bylo na předpremiéře vidět, že režisérka vedla zpěváky také alespoň k náznaku psychologie postav. Škoda,a že v pěveckém kvartetu v předpremiéře poněkud zanikaly ženské hlasy. Zuzana Minstrová