Geschichte

V září 1881 byly položeny základy nového divadla na obecním pozemku blízko náměstí (dnes Dr. Edvarda Beneše). Stavbu prováděli liberečtí stavitelé Sachers a Gärtner. A netrvala nijak dlouho: už 29. září 1883 bylo Městské divadlo slavnostně otevřeno Schillerovým Vilémem Tellem s předehrou Gioacchina Rossiniho. Divadelní budova postavená ve slohu novorenesančním má výhodnou polohu ve středu města a svými proporcemi zapadá mezi okolní stavby. Čelní frontu zdůrazňuje bohatá štuková výzdoba, která je lemována řadou soch s alegorickým významem. V ose vchodu jsou umístěna 2 hlavní sousoší: vpravo sedící postava Umění drží v ruce pochodeň, vlevo sedící bůh Apollo je obklopen postavami geniů na delfínech. Dále vpravo jsou stojící sochy múz a bohyň: Erato - múza milostné písně, Terpsichore - múza tance a Fortuna - bohyně šťastného řízení. Vlevo na vrcholu průčelí stojí socha Melpomene - múzy truchlohry, dále Thálie s maskou - múza komedie a bohyně Flora s květy. Všechny tyto pískovcové skulptury vytesal podle návrhů vídeňského sochaře Bendela kameník Reinhold Völkel, rovněž z Vídně. Vnitřní architektura divadla působí - přes určitou snahu po monumentálnosti - svým bohatým členěním a vertikálním rozvinutím prostoru ve svých rozměrech intimně. Dalo by se říci, že má příjemné lidské dimenze. Neodmyslitelnou součástí atmosféry interiéru je sochařská a malířská výzdoba.

Od slavnostního zahájení v září 1883 až do roku 1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor. V té době byli členy baletního souboru němečtí tanečníci, převážně z řad amatérů. Vedle akrobatických a cirkusových skupin se v divadle uskutečnila řada pohostinských baletních představení z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1988), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). V letech 1933 - 1937 se stalo událostí pravidelné hostování slavné hvězdy moderního tance třicátých let Harolda Kreutzberga, libereckého rodáka.

Pokud chceme psát o historii libereckého baletního souboru po roce 1989, musíme se v čase vrátit do roku 1971, kdy na post šéfa baletu usedá František Pokorný. Ten zde během dvaceti let realizoval svoji osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvedl řadu autorských baletních koláží. S libereckým souborem nastudoval přes třicet titulů – Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Hledání čistého pramene (1973), Carmen (1974), Raport o stavu tohoto světa (1976), Anna Karenina (1978), Balada o loutkáři (1979), Pantobalety (1980), Aréna (1981), Dáma a chuligán / Zákulisí (1984), Caprichos (1986), Pohádky o Krakonošovi (1988), Špalíček (1990), Sněhurka (1991), Coppélia (1992) - jsou jen některé z nich. Jako první choreograf tanečně ztvárnil pro Národní divadlo Praha I. smyčcový kvartet Leoše Janáčka (1978), který o rok později uvedl také v Liberci. Jako choreograf spolupracoval na desítkách operních, operetních, muzikálových a činoherních inscenací, nejen v divadle, ale i v televizi a filmu. V letech 1985–87 působil jako šéf baletu Československé televize. Do dějin české pantomimy se zapsal jako iniciátor Festivalů pantomimy v Litvínově a zejména jako autor pantomimických inscenací pro dvojici mimů Cvoci (Antonín Klepáč, Miloslav Horáček). V dubnu roku 1973 vznikla v libereckém divadle první klauniáda pro tuto dvojici, nazvaná Cvoci, poté následovaly např. Přidej pepře (1976), Třesk (1979) s hudbou Václava Zamazala nebo Klauni pod penzí (1989). V roce 1989 založil František Pokorný v Liberci Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. Jeho zatím posledním choreografickým počinem pro liberecký baletní soubor byl balet Nesnadná cesta k Labutímu jezeru (2007) s Vlastimilem Harapesem v titulní roli.

Léta hledání

Po odchodu Františka Pokorného v roce 1993 na jeho místo nastoupil choreograf Petr Šimek, který pro liberecký soubor vytvořil autorské balety Carmen (1994), Romeo a Julie (1995), Krysař (1996) nebo Salome (1997). Po čtyřech letech ho ve vedení souboru vystřídala Ljubov Dančenko. Ta ke spolupráci zvala hostující choreografy jako např. Daniela Wiesnera, Jevgenije Loginova či Pavla Šmoka.

V roce 2000 na její místo usedl na jednu sezonu choreograf Petr Tyc a uvedl tituly Sáře bylo 90 let, Čtyři biblické tance nebo projekt To málo co vím o Sylfidách.

Éra Vlasty Vinduškové

V letech 2001–2010 působila jako šéfka baletu Vlasta Vindušková. V tomto období zde nacházeli pracovní příležitosti hostující choreografové a režiséři našich předních scén, jako např. Daniel Wiesner, Jiří Horák, Robert Balogh či Petr Šimek. Z těch nejúspěšnějších titulů, které vznikly pro Liberec, jmenujme Podzimní karneval (chor. G. Skála) uvedený na scéně Malého divadla. Hostující Táňa Juřicová získala za roli Fiony v roce 2001 Cenu Thálie; Ljubov Dančenko a Jiří Pokorný byli za výkony v této inscenaci nominováni do širších nominací na Ceny Thálie.

Mezi další úspěšné inscenace patřil titul choreografa Gustava Skály Salieri? Mozart! (2003) s hostujícím Vlastimilem Harapesem v roli Salieriho. Ve stejném roce byla sólistka souboru Karolína Miková oceněna Cenou Philip Morris Ballet Flower Award jako Poupě baletu. Na scéně Malého divadla vznikl úspěšný titul choreografa Jiřího Horáka Peer Gynt (2003) a divácky úspěšná byla i Carmen Petra Šimka (2005).

V roce 2006 přizvala Vlasta Vindušková ke spolupráci choreografku Kateřinu Dedkovou Frankovou, která s libereckým souborem nastudovala balet Coppélie. Karolína Miková byla za roli Svanildy zařazena do širší nominace na Ceny Thálie.

Vlasta Vindušková za svého působení přizvala do Liberce nejen špičkové choreografy, ale hostování přijali i sólisté naší první scény – Vlastimil Harapes (Salieri? Mozart!, Nesnadná cesta k Labutímu jezeru), Tereza Podařilová (Manon), Michal Štípa (Manon, Andersen), Eva Horáková (Peer Gynt, Carmen), Barbora Kohoutková (Charlotta – císařovna mexická).

V roce 2008 nastudoval choreograf Daniel Wiesner komický balet Marná opatrnost, kde vynikli noví sólisté baletního souboru Marie Gornalova a Alexey Yurakov. V roce 2009 se baletní soubor prezentoval nevšedním titulem Marie Antoinetta/Markýz de Sade, kde roli Markýze de Sade alternovali baletní mistři Vlastimil Harapes a Jaroslav Slavický. V roce 2010 vytvořil choreograf Jiří Horák balet Charlotta – císařovna mexická. Hlavní role císařovny byla svěřena hostující sólistce Národního divadla v Praze Barboře Kohoutkové. Ta byla za svůj výkon vybrána do širší nominace na Ceny Thálie 2010.

2010-2019  Alena Pešková

V roce 2010 se stala šéfem libereckého baletu tanečnice a choreografka Alena Pešková. Hned svou první autorskou inscenací Periferie (podle dramatu Františka Langera) ukázala, že chce liberecký soubor směřovat ke komplexněji pojatému tanečnímu divadlu, ve kterém se kromě tance a baletu uplatňuje i civilní herectví, mluvené slovo, zpěv a další divadelní složky. Hudbu zkomponoval Martin Němec, v roli vypravěče se představila zpěvačka a herečka Dáša Součková. Hostující první sólistka Národního divadla v Praze – Adéla Pollertová byla za roli Anny v této inscenaci nominována do užšího výběru na Cenu Thálie, liberecký sólista Alexey Yurakov za roli Franciho do výběru širšího a soubor baletu obdržel ocenění od Tanečního sdružení ČR za nejlepší kolektivní výkon.

Za svou éru přivedla Alena Pešková do libereckého baletu novou nastupující generaci choreografů. David Stránský zde inscenoval taneční divadlo Nikdy nekončící příběh (2011) s původní hudbou Gabriely Vermelho. Světové premiéry baletu o Haraldu Kreutzbergovi Harald – hvězda se vrací! (2012) se ujal v Německu působící Daniel Záboj, který o sezonu později se souborem nastudoval autorský projekt Tančírna nevyslovených přání. S velkým ohlasem se setkal projekt činoherců a tanečníků Posedlost baletem/Ballet (ob)session (2011). Tento titul vznikl mimo abonentní cyklus jako jakýsi zábavný průvodce světem tance a baletu. Událostí sezony 2011/12 byl společný večer libereckého baletu a souboru 420PEOPLE, kde byla vůbec poprvé v Liberci uvedena choreografie Jiřího Kyliána.

V sezóně 2012/13 Alena Pešková upravila pro liberecký soubor klasický titul – Louskáček aneb Sen dítěte našeho věku. Soubor pod jejím vedením dokázal, že vládne jak klasickou baletní technikou, tak moderními styly. Ve stejné sezóně soubor pokřtil svůj první nástěnný kalendář a uspořádal několik flash-mobových akcí v obchodních centrech. Členky souboru otevřely Baletní školičku s vizí využívat žáky v představeních baletu. Koncem sezony 2012/13 vznikla inscenace Café Reichenberg, která je dílem členek souboru Mariky Hanouskové a Veroniky Fišerové. Zakládá se tak tradice třetích premiér „mimo abonmá“, ve kterých dostávají příležitost členové souboru s choreografickými ambicem nebo mladí začínající choreografové. Inscenace se setkala s mimořádným zájmem jak ze strany souboru, který přijal své kolegyně coby choreografky, tak ze strany diváků.

V jubilejní sezoně, kdy Liberec slaví 130 let od postavení budovy Šaldova divadla, baletní soubor připravil taneční poctu autorovi liberecké opony – Gustavu Klimtovi. Stejnojmenné taneční divadlo s hudbou Moniky Načevy, Tomáše Vtípila i Klimtových současníků choreograficky zpracoval šéf baletu Alena Pešková.

Baletní soubor Divadla F. X. Šaldy byl stabilizovaný a v dobré kondici. Taneční a technické rozdíly mezi jednotlivými tanečníky se díky pestrým tréninkům sjednotily, osobitost souboru ale zůstala. Vedení souboru mohlo spoléhat na nezaměnitelné a nepřehlédnutelné osobnosti, stejně tak ale soubor působí celistvě a jednotně ve sborových scénách.

V té době jako pedagogové a repetitoři spolupracují s libereckým baletem docent Václav Janeček, Hana Turečková, Eva Horáková, Adéla Pollertová, Anna Ščekaleva a další.

Pro rok 2014 nachystal baletní soubor Divadla F. X. Šaldy svým příznivcům taneční divadlo Ota–Pavel–Raška, inspirované životem a dílem Oty Pavla pod choreografickým a režijním vedením česko-rakouského choreografa Martina Dvořáka. Členka souboru Marika Hanousková opět v premiéře „mimo abonmá“ připravila ve vlastní choreografii adaptaci slavného dramatu Frederika Garcíi Lorky Dům Bernardy Alby. Tento titul byl zařazen do prestižní Czech Performance Collection. Představitelka Bernardy Alby Valerija Radionova se ocitla v širším výběru na Cenu Thálie. Dále soubor nastudoval aktualizovaný klasický titul Popelka, choreografie i úpravy libreta se chopila šéfka baletu Alena Pešková. Událostí roku 2014 byl společný večer libereckého baletního souboru a Pražského komorního baletu.

V únoru roku 2015 taneční soubor připravil Sen noci svatojánské. Libreto kouzelného příběhu převedl do osobitého tvaru režisér a choreograf Attila Egerházi. Základem byl klasický balet s využitím moderních scénických technik současného pohybového slovníku. Večer, který navazoval na dílnu mladých choreografů ze souboru se v květnu 2015 nesl v žánru sci-fi. Taneční autorská montáž Šárky Brodaczové diváky přenesla do světa SOLARIXu, do futuristického prostředí lidí žijících ve virtuálním světě počítačových sítí. Autorka použila principy současného tance s prvky taneční akrobacie a inspirovala se free runningem a street workoutem.

První premiérou sezóny 2015/2016 se stalo hudebně-taneční divadlo na motivy stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba. Šéf baletu Alena Pešková na díle znovu spolupracovala se skladatelkou, zpěvačkou, herečkou a hráčkou na kvinton Gabrielou Vermelho, která celým dějem baletu provázela. Další netradiční zpracování notoricky známého titulu Alenka v říši divů si vybralo vedení v únoru 2016. Nelehké téma zpracovala režisérka a choreografka Sylva Šafková-Nečasová a ,,zvukově instaloval“ Jakub Rataj. Na jaře 2016 přichází s titulem Jekyll & Hyde / Znáte své druhé já? inspirovaným stejnojmennou novelou R. L. Stevensona autorka a členka souboru Marika Hanousková. Chytře vystavěné narativní libreto dost věrně interpretuje strašidelnou, téměř hororovou vizi původního autora. Roli Hydea autorka svěřila Jaroslavu Kolářovi, dlouholetému členovi baletního souboru. Byla to pro něj dobrá příležitost, jak upozornit na svůj herecký i mimický talent, který se stal nejlepším a výrazově nejsilnějším zážitkem celé inscenace.

V pátek 11. listopadu 2016 proběhla v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéra baletu Romea a Julie s podtitulem film - balet. Režisérka a choreografka inscenace Alena Pešková pracovala nejen s baletním, ale i s činoherním souborem divadla. V titulních rolích se představila Annabel Pearce a Mischa Hall. Balet Romeo a Julie byl také uveden 30. prosince 2016 jako benefiční představení pro Nadační fond, který pomáhá tanečníkům v procesu změny kariéry.

Taneční soubor vyslechl v únoru 2017 prosby svých příznivců a diváků a po dlouhých letech nastudoval balet s živým orchestrem. Pro tuto slavnostní příležitost vybral pohádkový titul s hudbou P. I. Čajkovského Spící krasavice. Choreograf a režisér Daniel Záboj (pro DFXŠ připravil úspěšný titul Harald, hvězda se vrací!) upravil klasickou pohádku přímo na míru souboru a zasadil ji do současnosti. Nechal se inspirovat jak původní verzí Charlese Perraulta z roku 1696, tak verzí bratří Grimmů z roku 1812, která ho přivedla k nové inovativní formě. Orchestr dirigoval Václav Zahradník z Národního divadla v Praze. Pro Malé divadlo si soubor připravil průvodce světem tance Posedlost baletem II. V inscenaci, která probíhá jako soutěž talentů a moderují ji herečky Michaela Foitová a Eliška Jansová, se představil a autory byl celý soubor baletu divadla.

Proslulý český choreograf a režisér Libor Vaculík přijal pozvání a na podzim 2017 pro liberecký soubor vytvořil adaptaci slavného českého románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy- obrazy z Jilemnice. Do ústřední dvojice obsadil herecky výrazné tanečníky Veroniku Šlapanskou a Roryho Fergusona. Za hlavní roli lehkovážného Pavla Maliny byl Rory Ferguson nominovaný do užšího výběru na Cenu Thálie. Vedení baletu každoročně nabízelo šanci členům souboru uvést v Malém divadle svůj choreografický počin. Francouzská tanečnice Margaux Thomas tuto šanci v únoru 2018 využila a Malý princ se stal jejím choreografickým debutem. Režie se ujal člen souboru, Australan Macbeth Kaněra. Originálně zpracovaná byla i hudba australského skladatele Cyruse Meuranta. Návštěvníci jeho housle slyšeli naživo, jelikož přijal pozvání a přiletěl do České republiky. Tanečníky doprovodil při premiéře společně s klavíristou Maximem Biriucovem. V titulní roli Malého prince se představila Marika Hanousková a francouzského pilota ztvárnil Mischa Hall.

Hudebně-taneční mystérium s doprovodem bubenického seskupení Aries se na prknech Šaldova divadla představilo v dubnu 2018.  Choreografka, režisérka a šéfka baletního souboru Alena Pešková pro inscenaci (S)tvoření vytvořila silný tým. O hudbu se postarala Gabriela Vermelho, na jevišti jsou přítomni bubeníci z libereckého souboru Aries, scénu navrhl Richard Pešek mladší. Nezvyklou experimentální podívanou inspirovanou staročínskou filozofií – taoismem uvádí divadlo dodnes.

Po šesti sezónách, kdy balet uváděl moderní verzi Louskáčka, byl čas na změnu repertoáru pro rodiny s dětmi. Proto připravil choreograf a tanečník Richard Ševčík klasický příběh z viktoriánské Anglie - Vánoční koleda. Autorem hudby se stal skladatel Jan Matásek, pro kterého byla tvorba celovečerního baletu prvním hudebním počinem v oblasti baletní hudby. Interpret hlavní postavy staříka Vydřigroše Jaroslav Kolář vytvořil své postavě téměř dokonalou iluzi, a tak divák snadno zapomněl, že se jedná o mladého tanečníka ve vrcholné formě. Výpravnou podívanou si publikum oblíbilo od první chvíle, a tak se Dickensův příběh stal nejenom adventním průvodcem, ale tato kouzelná pohádka zůstává na repertoáru a baví diváky od roku 2018.

Další inscenace prověřila technickou i hereckou připravenost souboru a choreografickou i režijní schopnost jeho vedení. Alena Pešková udělala odvážný krok a zpracovala do taneční podoby ruské drama Bouře dramatika Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, které se dosud na české scéně v baletní podobě neobjevilo. Tragický příběh vypráví o jemné a ctnostné ženě Kateřině, která ze zoufalství z lásky k muži, s nímž nemůže být, ukončí svůj život skokem do temných vod řeky Volhy. V hlavní roli Káti Kabanové se libereckému publiku předvedla hostující balerína Ivona Jeličová (sólistka baletu Národního divadla Brno), která svou technickou i hereckou vyspělostí navodila atmosféru neustálého napětí s důrazem na jemnost, nevinnost a sílu příběhu.

Alena Pešková za devět sezon ve funkci šéfa baletu dokázala zkonsolidovat soubor, vytvořila osobitý repertoár a obklopila se zajímavými tvůrčími osobnostmi. Dokázala i s malým počtem tanečníků uvádět „velké“ klasické tituly (Louskáček, Popelka). Navíc soubor pod jejím vedením obohacoval repertoár o původní díla s regionální libereckou tématikou. Alenu Peškovou lákaly zajímavé literární předlohy a experimentální témata. Jako choreografka (Periférie, Louskáček aneb Sen dítěte našeho věku a Gustav Klimt) si nekladla malé úkoly. Uměla rozehrát divadelní příběh tanečními prostředky, které byly adekvátní možnostem baletního souboru DFXŠ, dařilo se jí kombinovat tanec s komentujícím živým zpěvem či mluveným slovem. Baletní soubor tančil s výrazem a expresí, kterou plně zaujal. Alena Pešková určitě znamenala v kontextu historie libereckého baletu krok správným směrem.

Současnost Mariky Mikanové

Na místo uměleckého šéfa baletu přitančila Marika Mikanová. Dlouholetá členka libereckého baletu, talentovaná režisérka a choreografka nastupující generace. Přichází s jasnou vizí pozitivního a laskavého tónu přinášející přidanou hodnotu. Do divadla chce navrátit lépe uchopitelné inscenace v doprovodu živé hudby. Vede soubor, který se nebojí nabídnout publiku nadčasový repertoár, svou individualitu a maximální umělecký prožitek. S pomocí tanečních umělců chce dokázat, že i malé oblastní divadlo se může pyšnit světovou úrovní svého tanečního souboru.

Koncem září 2019 se část baletního souboru společně s ředitelkou divadla Jarmilou Levko vydala na zájezd do Indie. Poprvé ve své historii se Divadlo F. X. Šaldy prezentovalo mimo Evropu. Na pozvání velvyslance ČR v Indii pana Milana Hovorky zde soubor účinkoval na české a slovenské ambasádě v Dillí, kde proběhl slavnostní večer při příležitosti oslav Dne české státnosti 28. září a 75. výročí Slovenského národního povstání. Tanečníci vystoupili s choreografiemi z inscenací Dům Bernardy Alby a Posedlost baletem II. Herečka Eliška Jansová, která spolu s tanečníky jela na zájezd do Dillí, se zhostila role moderátorky.

Na podzim roku 2019 přinesl soubor odlehčení v podobě tanečně zpracované komedie Sluha dvou pánů, komedie plné záměn a nedorozumění, dále Jazzové taneční divadlo zpracované volně na motivy stejnojmenné divadelní hry C. Goldoniho v choreografii a režii Aleny Peškové. Hudebním autorem je skladatel Michal Vejskal. Jeho skladby rozezněly naše divadlo i v tanečním dramatu Bouře na jaře 2019.

Připravovaná premiéra originální baletní inscenace Sedmero krkavců v režii Richarda Ševčíka se chystala na začátek dubna 2020. Příběh obyčejného děvčete, které se nebojí bez výhrad čelit překážkám, se začínal skládat do konečné podoby. Tanečníci nechávali ožívat své postavy s pomocí hudby Jana Matáska do dramatických, komických i romantických poloh. Premiéru však překazila světová pandemie koronaviru, která ochromila kulturní, společenský, osobní i hospodářský život.

Listopadová revoluce v roce 1989 zpravidla známá pod přívlastkem sametová byla událostí, která se zrodila v divadle. Brutální potlačení pokojné pražské studentské demonstrace bezpečnostními složkami komunistického státu konané 17. listopadu, tedy v den, který byl oficiálně Mezinárodním dnem studentstva určeným památce Jana Opletala, pražského studenta zastřeleného při demonstraci proti počínání nacistických okupantů v roce 1939, vyvolalo kromě spontánní protirežimní reakce veřejnosti i okamžitě vyhlášenou celostátní stávku studentů vysokých škol a ve spolupráci s nimi i divadel. Stávku okupační, protože stejně jako studenti školy i soubory a zaměstnanci divadel obsadili přes odpor komunistů divadla a otevřeli je diskusím, které od té doby probíhaly prakticky více než tři týdny. Stávka byla definitivně ukončena až 29. prosince zvolením Václava Havla prezidentem Československa, tedy poté, co byly parlamentem přijaty politické změny, které vedly ke svržení komunistického režimu a nástupu demokratizace a pluralizace politické scény se všemi důsledky pro životy lidí a samozřejmě i divadel. Na jevištích divadel se zrodilo Občanské fórum, hnutí založené v pražském Činoherním klubu dramatikem a disidentem Václavem Havlem, které se prostřednictvím divadelní sítě bleskurychle rozšířilo a později stalo nejsilnější politickou a společenskou silou až do prvních demokratických voleb 1990. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy v tomto procesu nebylo výjimkou. Naopak se stalo jedním z prvních divadel, které stávku vyhlásilo již 18. listopadu během představení adaptace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále a veřejnosti se otevřelo hned následující den, kdy vyhlásilo okupační stávku divadla, zvolilo si stávkový výbor a až do 29. listopadu zůstalo tribunou sametové revoluce otevřenou diskusím, které organizovali herci a režiséři divadla, jevištěm historické změny nejen pro město, kraj, ale i celý stát. Rozšířený stávkový výbor poté divadlo vedl po celou dobu stávkové pohotovosti trvající do 22. prosince 1989. Teprve potom byl vyhlášen konkurz na nové vedení divadla, ale to už vlastně byla listopadová sametová revoluce dokončena.

Naplnila se tak absolutně jedna z tradičních funkcí divadla v českých zemích. Byla vlastně založena během tzv. národního obrození již počátkem 19. století. Divadlo bylo kromě umělecké a estetické také institucí osvětovou a posléze i politickou a to zejména během různých období útlaku. Ať již šlo o potlačování jazykových práv českého obyvatelstva během 19. století v rámci Rakouské a posléze Rakousko-uherské monarchie, během pokusu o likvidaci českého národa v protektorátu 1939-1945 a posléze i během čtyřicetiletého panování komunistické strany od roku 1948 až do roku 1989. Vždy šlo o práci v podstatě spikleneckou. Spolčení divadelníků a diváků za účelem vyřčení, připomenutí, demonstrování nebo jen naznačení existence něčeho tabuizovaného, zakázaného, podléhajícího cenzuře, něčeho, co má zmizet z paměti lidí. Samozřejmě, že to není jenom česká specialita. Podobnou funkci divadla najdeme v historii mnoha zemí a během komunistické éry ve všech zemích východního bloku zcela jistě. Je třeba tento mimoumělecký návyk trochu odlišit od prosté společenské angažovanosti divadla. Ale to ponechme divadelním historikům a vraťme se k sametové revoluci.

To, proč je potřeba zmínit tento jev i v souvislosti s ní, je fakt, že místo divadla se nacházelo najednou uprostřed kompletní společenské proměny. Jeviště bylo tribunou, z níž byla změna odstartována, a to mělo značný vliv na budoucnost divadla, protože z hlediska historie to bylo vyvrcholení a ukončení jednoho téměř dvousetletého divadelního paradigmatu, který byl hrdým štítem divadla, ale současně paradoxně často i jeho prokletím. Divadlo v Československu přestalo tuto roli hrát, ale návyk na určitý směr a funkci se odbourává pomalu. Jak u diváků, tak u divadelníků a velice pomalu v organizaci celého divadelnictví, která se za dvacet tři let proměnila jen velmi málo. Vztah státu i měst ke „svým“ divadlům je starým paradigmatem stále poznamenaný.

Počínajíc rokem 1990 se činohra Divadla F. X. Šaldy v Liberci musela vyrovnat s absolutní proměnou vztahu diváků k divadlu. Divadelní stávka v roce 1989 ukončila éru, v níž divadlo v naší zemi plnilo zmíněnou mimouměleckou funkci.

Diváci měli náhle mimo divadlo vše, co v něm občas hledali. Politická témata přestalo publikum hledat v divadle, protože jich byly plné noviny, televize a politické divadlo se stalo realitou každodenního „života ulice.“ Po dobu devadesátých let byla společenská prestiž divadla v Liberci relativně vysoká, což bylo dáno možná i rolí, kterou divadlo v proměně režimu sehrálo, možná i jistým respektem k vlivu „komediantů“ na politiku, ale také třeba i účastí libereckých herců a ředitele Pavla Harvánka (1992-1999) v politických orgánech města. První, co přišlo, byly personální změny, které probíhaly i následně poměrně často. Z divadla odešel do Prahy Petr Palouš, který byl stěžejním režisérem druhé poloviny 80. let. Rovněž do pražských divadel včetně Národního divadla odešli někteří herci. Dramaturgie repertoárového divadla začala hledat svou novou podobu. V prvních dvou letech po revoluci vznikaly inscenace her dříve zakázaných autorů. Asanace Václava Havla režiséra Petra Palouše v roce 1990 patřila k nejlepším uvedením této hry vůbec, stejně jako Zvěstování aneb Bedřichu ty jsi anděl, komedie o malostech velkého Karla Marxe od Milana Uhdeho, ale také třeba Kafkův Proces. Všechny jmenované inscenace byly uvedeny v novém Malém divadle, které ještě na podzim roku 1989 otevřel režisér Petr Palouš inscenací vlastní adaptace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále. Malé divadlo v bývalém Lidovém domě se svými sto padesáti sedadly nebylo žádným experimentálním klubem, ale rovnocennou druhou scénou s nebývalou nabídkou prostorové režijní svobody. Ve velkém Šaldově divadle to bylo například uvedení hry Josefa Topola Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje. Činohra Divadla F. X. Šaldy si musela zvykat na provoz na dvou rovnocenných scénách, které však mají zcela odlišnou funkci i potenciál. Vytvoření smysluplné „dvojí dramaturgie“ byl úkol, který v té době přišel, trvá dodnes a je výraznou specifikou Divadla F. X. Šaldy v rámci celé republiky. Přišla první vlna mladých herců a režisérů z pražské DAMU v čele s dramaturgem Petrem Hruškou. Od 1. dubna 1990 do poloviny roku 1992 se v divadle vystřídali jako ředitelé Vladimír Volek a Petr Žantovský a na místě šéfa činohry Pavel Palouš a Irena Žantovská. Od 1. srpna 1992 se ředitelem divadla stal režisér a herec Pavel Harvánek. Šéfem činohry byl napřed sám a posléze jím jmenoval herce Jiřího Doseděla. V roce 1994 vystřídal Jiřího Doseděla v šéfovské roli režisér Roman Meluzín. V roce 1996 se šéfkou činohry stala herečka Michaela Lohniská a byla jí až do konce roku 1999, kdy ji vystřídal v této funkci režisér Pavel Pecháček. První léta po roce 1990 byla personálně nestabilní. Pohyb nastal i na místech dramaturgů Po Haně Klučarové přišel Petr Hruška, Pavel Zvarič, dále Zuzana Minsterová. Příchodem Lucie Němečkové (1994) a Martina Urbana (1994-1996), který zde působil jen dva roky v částečném úvazku, se místo dramaturgie na zbytek devadesátých let vlastně stabilizovalo. Postupem devadesátých let se stabilizoval i herecký soubor a k větší změně v něm došlo až v roce 1998, kdy přišla pětice mladých herců z brněnské JAMU (Lada Jelínková, Jakub Kabeš, Jana Kokotková (nyní Stránská), Tomáš Impseil, Vít Musil. Byl to doslova generační vpád, první od roku 1992. Ze současných herců přišel v roce 1995 Martin Stránský a v roce 1997 Petr Jeništa, který však v roce 2004 odešel do Brna. Následná postupná obměna hereckého souboru přichází až ve druhé půli prvního desetiletí následujícího století.

I v devadesátých letech Divadlo F. X. Šaldy pokračovalo v této tradici. Například Driverův a Haddowův Čechov na Jaltě v roce 1996 (režie Petr Palouš) byl českou premiérou a navíc získal dvě významná ocenění v rámci Festivalu českého divadla: Cenu diváků za inscenaci i hlavní cenu za inscenaci. V roce 1995 byl herec Václav Helšus, jeden z nejlepších herců nejen v Liberci, ale i v celé republice, nominován na Cenu Thálie za výkon v roli Vávry v Maryši bratří Mrštíků režírované Romanem Meluzinem. Tuto inscenaci převzala do vysílání Česká televize. Další vynikající inscenací byla i Wajdova adaptace Zločinu a trestu z roku v režii Lídy Engelové (1999) v Šaldově divadle. Václav Helšus obdržel cenu za nejlepší herecký výkon v rámci Festivalu českého divadla a opět byla inscenace převzata Českou televizí. Vedle toho je nutné jmenovat inscenace, které byly vynikající v Malém divadle. Zejména Shafferův Equus, režírovaný Pavlem Paloušem v roce 1995, získal úspěch ve vzácné shodě u kritiky i diváků a zazářili v něm mladý Matěj Hádek a opět Václav Helšus, Pinterova Zrada z roku 1997 v režii Petra Palouše se skvělou Markétou Tallerovou a vynikajícím Martinem Poláchem. Na velkém jevišti zmiňme kromě Wajdova Zločinu a trestu i Shakespearovu komedii Jak se vám líbí, kterou režíroval v roce 1998 tehdy mladý Martin Glaser, později dlouholetý šéf činohry v Českých Budějovicích a nyní ředitel Národního divadla v Brně. V roce 1996 došlo na jedinou spolupráci činoherního souboru se zahraničním režisérem. Vídeňský režisér Anton Nekovar, působící i v opeře, uvedl Nestroyův Talisman. V devadesátých letech se činoherní soubor odvážil s úspěchem uvádět muzikály. Nejúspěšnější byl Kabaret inscenovaný Romanem Meluzínem v roce 1995, rovněž úspěšné bylo uvedení My Fair Lady v hlavní roli s Markétou Tallerovou z roku 1996. Činoherní soubor se pravidelně zúčastňoval festivalů a přehlídek po celé republice a pravidelně hostoval v Praze. Na konci devadesátých let minulého století došlo k několika změnám, které ovlivnily další práci divadla. V lednu 1999 odešel z místa ředitele divadla Pavel Harvánek a od jara téhož roku se jím stal František Dáňa, dosavadní šéf opery. Na místo šéfa činohry s ním nastoupil zkušený a vynikající režisér Pavel Pecháček. František Dáňa zrušil po svém nástupu místa angažovaných režisérů. Tím skončila definitivně poválečná tradice, kdy divadlo mělo v trvalém angažmá dva až tři režiséry. V Liberci to byli od roku 1994 Pavel Palouš a Roman Meluzín. Od konce roku 1999 mohl být režisér v úvazku pouze na místě šéfa činohry. Všichni ostatní režiséři byli hostující. V devadesátých letech se rovněž ustálil počet premiér v sezóně na čtyři v Šaldově divadle a čtyři v Malém divadle. Na dlouhou dobu se zakonzervoval systém předplatného. Na konci roku 1999 přišel do divadla na vyzvání Pavla Pecháčka k Lucii Němečkové jako druhý dramaturg Martin Urban.

Na začátku nového tisíciletí bylo snahou vedení činohry pokračovat ve vyhraňování jednotlivých scén a vytvoření tak náročného, ale komerčně nutně úspěšného repertoáru divadla. Určité rozdělení rolí v tomto ohledu mezi jednotlivé scény jistě fungovalo, ale bylo narušováno stále větším a větším tlakem na finanční úspěšnost. Začal se projevovat také tlak zastaralého ekonomického statutu divadla a jeho vnitřní struktury, vnitřních finančních pravidel na vlastní uměleckou práci činohry, který v následujícím desetiletí přinesl nejasnosti a zmatky, často i zbytečné vnitřní konflikty. Jejich účastníci byli tak trochu oběťmi naprosto neřešeného a jen postupně uvolňovaného systému financování divadel v celé republice. Ačkoliv se postupně vše změnilo, stále je systém financování problém a to nejen libereckého divadla. Začátek nového tisíciletí byl také poznamenán fatálním těžkým onemocněním šéfa činohry Pavla Pecháčka a jeho následným úmrtím počátkem roku 2002. Nicméně ještě za jeho působení se do repertoáru divadla dostaly dvě hry uvedené v české premiéře, předznamenávající snahu dramaturgie jít zejména v Malém divadle po moderní soudobé dramatice reflektující současný život. Britská Fraynova hra Kodaň (2000) v režii Lídy Engelové a hra tehdy mladé, ale vynikající irské dramatičky Mariny Carr Maja (2001) rovněž v režii Lídy Engelové. Na inscenaci té druhé se podílelo finančně velvyslanectví Irské republiky a její pražskou reprízu navštívila autorka. Obě inscenace vzbudily u kritiky a diváků nebývalý ohlas. Podobně tomu bylo v Šaldově divadle.

Na místo šéfa činohry nastoupil po zemřelém Pavlu Pecháčkovi herec a divadelní producent pražských Letních shakespearovských slavností, herec a režisér Alexej Pyško. Přivedl do divadla na tři pohostinské režie Jana Kačera, světoznámého režiséra i herce, spoluzakladatele pražského Činoherního klubu. Jeho tři režie v Liberci se staly událostmi sezón: Čechovův Racek, Shakespearova Bouře a Konec dobrý všechno dobré. Poslední se velice úspěšně představila na letní scéně pražského hradu v rámci Shakespearovských slavností. Kačerovy inscenace stvrdily vysokou hereckou úroveň stabilizovaného souboru. Jeho všestrannost pak potvrdily úspěšné inscenace muzikálů ve Šaldově divadle. V roce 2003 to bylo uvedení polského slavného muzikálu Ernesta Brylla a Kateřiny Gärtnerové Na skle malované. Změna produkčního stylu a angažování skvělého slovenského režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka bylo zásluhou Alexeje Pyška. Výsledkem bylo více než sto repríz, tedy nebývalý divácký úspěch. Ještě větším úspěchem bylo uvedení amerického muzikálu Donaha! (Fullmonty!). Šlo o českou premiéru tohoto netradičního muzikálu, který vznikl podle stejnojmenného oscarového britského filmu. Spolupráce s Jánem Ďurovčíkem pokračovala i po odchodu Alexeje Pyška z místa šéfa činohry v roce 2004. Jeho třetím muzikálem byli Pokrevní bratři. Vedle toho se v Šaldově divadle objevila například skvělá inscenace herecky náročného dramatu Garderobiér Ronalda Harwooda v režii Petra Palouše, v níž hostoval Alois Švehlík, člen činohry Národního divadla v Praze, který v šedesátých letech herecky vyrostl v Liberci. Na scéně Šaldova divadla bylo skvělé i uvedení O` Neillova dramatu Smutek sluší Elektře v režii Věry Herajtové. Výrazného úspěchu dosáhlo divadlo v roce 2004 inscenací Schimmelpfennigovy Arabské noci v režii Martina Tichého. Inscenace obdržela Cenu Max za nejlepší domácí inscenaci hry z německé jazykové oblasti, udělovanou porotou Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

V roce 2002 odešla z divadla dramaturgyně Lucie Němečková a na její místo přišel k Martinu Urbanovi Tomáš Syrovátka. V roce 2004 odešel šéf činohry Alexej Pyško a výběrové řízení na toto místo vyhrál režisér Štěpán Chaloupka. K jeho nejlepším inscenacím patřilo uvedení adaptace pohádky libereckého rodáka Ottfrieda Preuslera Čarodějův učeň. V Malém divadle skončil úspěchem pokus o uvedení antické tragédie Médea v netradičním hracím prostoru nastudovaný režisérkou Věrou Herajtovou s jedinečnou Markétou Tallerovou v titulní roli. A stejně tak uvedení Hamleta režiséra Petra Palouše v tomto prostoru prokázalo, že Malé divadlo je inspirativním a inovativním místem i pro nové podoby dramat světového klasického repertoáru. Přesto se Malé divadlo v té době orientovalo v dramaturgii převážně na hry současných autorů, byly to např. inscenace Hotel mezi dvěma světy, Návštěvník Erica-Emanuela Schmitta, první z nich režírovala Kateřina Dušková a opět ji převzala Česká televize, druhou Petr Palouš. Působení Štěpána Chaloupky v liberecké činohře bylo poměrně krátké. Odešel na konci roku 2005. V létě roku následujícího odchází í dramaturg Tomáš Syrovátka. V roce 2006 se stal po výběrovém řízení šéfem činohry režisér Vít Vencl.

Během jeho působení se divadlo otevírá dalším mladým hercům. Přivádí z ostravské konzervatoře mladou Karolinu Baranovou a o rok později Tomáše Váhalu. Do divadla přichází mladý dramaturg Jan Tošovský a s ním přišel režírovat jeden z nejnadanějších mladých režisérů, Daniel Špinar. Jeho inscenace Beaumarchaisovy Figarovy svatby v roce 2008 a hlavně Moliérova Lakomce v roce 2010 patří k těm nejzajímavějším a nejoceňovanějším v Šaldově divadle. Výrazným úspěchem naopak v Malém divadle se v roce 2009 stala inscenace muzikálu pro jednu herečku Georga Kreislera Dnes večer Lola Blau v režii Heleny Glancové. Markéta Tallerová za svůj výkon získala nejprestižnější české herecké ocenění, Cenu Thálie. Činohře se daří profilovat své působení na obou scénách. S příchodem nového ředitele divadla Martina Otavy se otvírají činohře větší hrací možnosti zejména na scéně Malého divadla. Výsledkem je například Langova režie české premiéry hry Yasminy Rezy Bůh masakru. Vít Vencl přichází s adaptací Křelinova románu Bábel a s ní se poprvé dostává na jeviště regionální téma soužití Čechů a Němců v kraji v roce 1938, které by v následujících letech mohlo a mělo mít své pokračování. Inscenace byla s úspěchem prezentována na známém festivalu Setkání/Stretnutie ve Zlíně. Do divadla nastoupili v roce 2008 další mladí herci Jakub Albrecht a Tomáš Dianiška. Společně s Karolinou Baranovou a Tomášem Váhalou a dalšími mladými začínají v roce 2010 vytvářet vlastní autorská představení. Jejich paralelní skupina, která si říká Divadlo F. X. Kalby od té doby doposud uvedla celkem čtyři své projekty, které si získaly nebývalou přízeň zejména mladého publika v Liberci. Je to divadlo spontánní reakce na typické projevy současného světa šoubyznysových stereotypů a stupidit, ale na druhé straně i zpracování životopisů velmi rozporuplných a výrazných osobností 20. století, jako byli Alan Turing (Přísně tajné - Hrubá nemravnost) nebo Timothy Leary (LSDown) – vždy režie Braňo Holiček. Jejich práce dosahuje určitého vrcholu po nástupu nového šéfa činohry, režiséra Michala Langa, který v roce 2011 vystřídal Víta Vencla. Z divadla odešel dramaturg Jan Tošovský a k Martinu Urbanovi se po pětileté pauze vrací Tomáš Syrovátka. Michal Lang dokončuje „uvolnění“ provozu v Malém divadle, které se stále výrazněji profiluje jako divadlo určené nekonvenčnímu a mladému publiku a to nejen díky inscenacím Divadla F. X. Kalby, ale také díky náročnému repertoáru, v němž se objevují autoři jako je Jean Claude Carriére, Mayenburg, Albee, Bergman, Kolečko, Egréssy. V Šaldově divadle pak stojí vedle netradičního zpracování Její pastorkyně Gabriely Preissové Michalem Langem a dvě skvělé komedie: Saramonowiczův Testosteron (režie Michal Lang) a Cooneyho Rodina je základ státu (režie Petr Palouš), která získala druhou Cenu diváků v rámci Festivalu Českého divadla za rok 2011.

Martin Otava a Michal Lang mají velkou zásluhu na tom, že se systematicky začalo pracovat na spolupráci tří regionálních divadel ze tří sousedních zemí: Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Divadla Gerharta Hauptmanna Zittau a Divadla C. D. Norwida Jelenia Gora. Jedná se o myšlenku, která byla dvě desetiletí stále připomínána, aby ji konečně za českou stranu oba zmínění pánové začali realizovat v projektu nazvaném JOS (Ještěd, Oybin, Sniezska) v těsné spolupráci s vedením zmíněných divadel a také s podporou patřičných regionálních a městských orgánů všech tří zemí. V roce 130. výročí otevření divadla, jehož změny jména kopírují věrně nejednoduchou historii města, je tato spolupráce více než zajímavým a slibným příslibem do budoucnosti a zaslouží si velkou podporu. Činohra Divadla F. X. Šaldy, která se od revoluce v roce 1989 přes všechny provozní a finanční těžkosti, jež přineslo „budování kapitalismu v Čechách“, vypracovala v soubor, jehož význam a kulturní přínos pro město je veliký a má značnou váhu i v divadelní kultuře České republiky, může k této spolupráci výrazně přispět.

V současné dobe se vše opírá o kvalitní stálý soubor, který se v Liberci během posledních let vyprofiloval. Jeho členové jsou nadaní nejen herecky, ale i hudebně a pohybově, takže na repertoáru nechybí hudební tituly, současně se ovšem divadlo nevyhýbá ani náročnějším kusům. O kvalitě souboru svědčí i řada ocenění jakými jsou například nominace na Cenu Thálie (Veronika Korytářová v roce 2022 tuto cenu získala za titulní roli v inscenaci Burian, Karolína Baranová byla v roce 2023 užší nominaci za svou Marii Antoinettu). Dalším dokladem kvalit činohry DFXŠ jsou pravidelné účasti na mezinárodních festivalech, spolupráce s Izraelským divadlem Cameri, ale také třeba ocenění získaná na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích. V posledních letech, kdy činohru vedl Šimon Dominik a po něm současná šéfka Kateřina Dušková, je zde patrná snaha zvát ke spolupráci zkušené a především hereckému divadlu holdující režiséry, což se docela dobře daří. Vedle toho se ovšem divadlo snaží pravidelně dávat prostor také mladší režisérské generaci z řad čerstvých absolventů divadelních škol.

A. Počátky opery v Liberci, Stadttheater Reichenberg 1883–1945

B. Období 1945–89

C. Období 1989 – 2019

A. Počátky opery v Liberci, Stadttheater Reichenberg 1883–1945

Počátky hudebního divadla v Liberci se utvářejí přibližně v polovině 16. století, zvláště ve formě pašijových a vánočních her typu lidového divadla. Nejstarší známý doklad uvedení hudebně dramatického díla v Liberci pochází z roku 1650, kdy jesuité z Jičína uvedli v sále liberecké radnice latinskou školskou hru Oppugnationis Bethanien. Ačkoliv není znám autor hudby, s ohledem na dobovou produkci zmíněné jesuitské koleje lze předpokládat, že se již jednalo o sofistikované hudebně dramatické dílo, blízké formě opery. Operní představení z první poloviny 18. století jsou doložena torzálními informacemi o šlechtických operních produkcích v libereckém zámku hrabat Gallasů a sále renesanční radnice. Ze závěru 18. století pochází zprávy o měšťany organizovaných uvedeních Mozartových oper Don Giovanni a Kouzelná flétna v tanečním sále Gemeindehausu. Od počátku 20. let 19. století byla opera provozována v klasicistní budově tzv. Soukenického divadla na Novém městě. Ta však již od poloviny století nevyhovovala větším hudebně dramatickým produkcím. Posledním impulzem k výstavbě nové budovy se stal požár divadla v roce 1879. V té době byl osloven architektonický ateliér Fellner & Helmer, který vybudoval reprezentativní budovu v pseudorenesančním stylu odpovídající představám gründerské výstavby rozvíjejícího se průmyslového města, ale i akustickým potřebám operního souboru, se kterým se od začátku počítalo. Nová budova německého Městského divadla, v níž operní soubor sídlí dodnes, byla otevřena 29. 9. 1883 a sloužila opeře, operetě i činohře. Opernímu repertoáru v prvních desetiletích existence dominovala především díla německých skladatelů, zvláště Richarda Wagnera, jehož tvorba byla uvedena téměř kompletně, s výjimkou Rienziho a Parsifala. Dále byla uváděna díla Lortzinga a Webera, ze starších autorů Mozarta a Glucka, z italské opery díla Rossiniho, Donizettiho, Verdiho, později Pucciniho a z francouzské zvláště Meyerbeera a Gounoda. Mimořádného úspěchu dosáhlo v sezoně 1912/13 nastudování opery Rosenkavalier Richarda Strausse, kdy proběhlo patnáct vyprodaných představení. Hojně uváděny byly rovněž tituly operetní, které inscenovala operetní část souboru. Po vzniku Československa se pozvolna objevovala i první česká operní představení, která však byla prováděna hostujícími soubory. Tato praxe je doložena mezi léty 1923–38, kdy byly opakovaně uváděny např. české opery Prodaná nevěsta, Rusalka a V studni. Značnou část hostujících představení v českém jazyce tvořily operety. V závěru 20. let je doloženo také jediné nastudování české opery domácím německým souborem, a to Prodané nevěsty v německém jazyce. V období 2. světové války došlo z materiálních důvodů k útlumu činnosti, v posledním roce války opera neúčinkovala vůbec.

Historie hudebního divadla v Liberci před rokem 1945 není dosud badatelsky zpracována, problémem je také nedostatečnost pramenného materiálu.

B. Období 1945–89

V květnu 1945 došlo k předání divadla do českých rukou a 1. 8. 1945 Zemský národní výbor v Praze ustanovil třísouborové Zemské oblastní divadlo v Liberci s přidruženým operetním souborem v Jablonci. Šéfem opery byl jmenován dirigent Milan Zuna. Pod jeho vedením byla již 5. 10. 1945 uvedena Smetanova Prodaná nevěsta. Následujícího roku Zemský národní výbor z ekonomických důvodů upustil od provozování divadla, které poté převzalo zaměstnanecké družstvo a provozovalo jej pod názvem Severočeské národního divadlo. Operetní soubor v Jablonci byl osamostatněn. Roku 1948 se provozovatelem divadla stal Krajský národní výbor a divadlo dostalo název Severočeské divadlo Liberec. Po Milanovi Zunovi se šéfem opery stal v roce 1950 dirigent Jaromír Žid. Pod jeho vedením se v roce 1954 poprvé uskutečnil smetanovský cyklus - první souborné provedení Smetanova operního díla v Československu po roce 1945. Repertoár v prvních poválečných letech byl postaven zhruba z poloviny na dílech českých skladatelů a dále na tvorbě světové, v níž z dobově pochopitelných důvodů chyběli v prvních letech němečtí autoři (první po válce uvedenou německou operou byl Lortzingův Car a tesař v roce 1951). Po smrti Jaromíra Žida se roku 1955 stal šéfem opery dirigent Jindřich Bubeníček, dalšími dirigenty byli František Ondrůšek a Oldřich Pipek. Z operních režisérů působili v libereckém divadle v poválečných letech např. Karel Jernek, Oldřich Mrňák nebo Rudolf Málek. V té době byly uvedeny některé soudobé české opery, Rožmberští rybníkáři Maxmiliána Hájka v roce 1956 nebo Ženichové Jana Franka Fischera roku 1959. Roku 1957 došlo k pojmenování divadla po dramatikovi Františku Xaveru Šaldovi, libereckém rodákovi. Počátkem sezóny 1960/61 vystřídal Bubeníčka na pozici šéfa opery Rudolf Vašata, jeden z nejvýraznějších českých dirigentů své doby. Vedle klasické operní literatury světové i české věnoval značnou pozornost i soudobé operní tvorbě (Jiří Pauer: Zuzana Vojířová (1960), Žvanivý slimejš (1962), Manželské kontrapunkty (1966), Iša Krejčí: Pozdvižení v Efesu (1962), Emil František Burian: Maryša (1963). Vašata dále provedl téměř kompletní tvorbu Giuseppa Verdiho a ze světového repertoáru některé méně uváděné tituly (Čajkovskij: Čarodějka (1961), Meyerbeer: Afričanka (1967), Halévy: Židovka (1969), Šostakovič: Kateřina Izmajlova (1971) ad.). Vašata také založil v Liberci hudebně dramatický festival Liberecké jaro, jehož druhý ročník v roce 1962 byl věnován operní tvorbě 20. století. Uvedeny byly tituly: Zuzana Vojířová (Jiří Pauer), Veselohra na mostě (Bohuslav Martinů), Vojna a mír (Sergej Prokofjev), Sen noci svatojánské (Benjamin Britten), Škola žen (Rolf Liebermann). V roce 1964 se v rámci festivalu konalo druhé kompletní uvedení operního díla Bedřicha Smetany, ve spolupráci s ústeckým operním souborem. Pod Vašatovým vedením vyrostla v liberecké opeře celá generace interpretů, z nichž řada se uplatnila i na scéně pražského Národního divadla. Roku 1971 odešel Vašata do Národního divadla a libereckým operním šéfem se stal dirigent a pedagog Josef Kuchinka. V době jeho působení se operní soubor dokázal úspěšně bránit některým normalizačním tlakům a nadále prezentoval vyvážený repertoár s klasickými tituly české i světové tvorby, s občasnými inscenacemi neotřelých titulů. V této tendenci pokračoval i dirigent František Babický, který nastoupil jako šéf opery roku 1975. Pod jeho vedením byl do třetice uveden smetanovský cyklus a byly pořádány také symfonické koncerty, zvláště s tvorbou Antonína Dvořáka. V té době byly inscenovány například opery: Antonín Dvořák Tvrdé palice (1974) a Šelma sedlák (1979), Bohuslav Martinů: Řecké pašije (1973) a Veselohra na mostě (1978), Sergej Prokofjev: Semjon Kotko (1976), Claudio Monteverdi: Korunovace Poppaey (1976), z původní tvorby Magdalena Petra Doubravského (1976).

Po odchodu Františka Babického do Národního divadla nastoupil od sezóny 1981/82 jako šéf operního souboru dirigent a skladatel Petr Doubravský. Za jeho působení pokračoval důraz na klasický český operní repertoár s občasnými inscenacemi méně uváděných titulů a tvorby soudobých domácích i zahraničních skladatelů (Ilja Hurník: Dáma a lupiči (1981), Masanetz: Vasantaséna (1981), Michail Mejerovič: Strašný sen občana K. (1982), Ján Cikker: Juro Janošík (1983), Miroslav Krejčí: Léto (1984), Miloš Sedmidubský: Chytrá horákyně (1985) ad.).

Po odchodu Petra Doubravského do penze se novým šéfem stal roku 1987 dirigent Josef Chaloupka (do listopadu 1989).

Ze sólistů liberecké opery tohoto období uveďme např. Annu Richtrovou, Marii Rathouskou, Boženu Kroutilovou, Marcelu Machotkovou, Janu Hanusovou-Křížovou, Jadwiga Wysoczanská, Ivanu Čtvrtečková-Koupilovou, Marii Kremerovou, Alenu Žaloudkovou, Jiřího Hrubeše, Jana Malíka, Jindřicha Čapka, Vojtěcha Zouhara, Jana Soumara, Arnošta Klímu, Jiřího Zahradníčka, Pavla Červinka, Jana Malíka, Luďka Vele.

Mezi výrazné osobnosti liberecké opery patří také sbormistr a skladatel Milan Uherek (na pozici operního sbormistra v letech 1954–2004) a Boris Joneš (od 50. let dirigent a sbormistr, dosud na místě archiváře opery).

C. Období 1989 – 2019

Podobně jako v jiných českých divadlech došlo po roce 1989 k řadě personálních i organizačních změn. Jednou z nich byla změna zřizovatele – od roku 1992 je Divadlo F. X. Šaldy příspěvkovou organizací města Liberec. V roce 1990 byl pověřen vedením opery režisér Rudolf Málek a nastoupil dirigent Miloš Krejčí. Z jeho iniciativy došlo ke spolupráci opery s nadregionálním mezinárodním projektem Europera. Dalším příchozím dirigentem byl Martin Doubravský (syn Petra Doubravského). Se začátkem sezóny 1991/92 nastoupil nový ředitel Petr Žantovský a jako šéfka opery dirigentka Miriam Němcová (do konce roku 1992). Z tohoto období stojí za zmínku obnovená inscenace Verdiho La traviaty, která se na repertoáru udržela až do roku 2006. Byla jednou z prvních libereckých inscenací zpívaných v originále a současně první s hostujícími zahraničními pěvci. Od roku 1992 do 2013 rovněž v opeře působil sbormistr Martin Veselý, který se pracovně a v mnohém ohledu i umělecky stal nástupcem Milana Uherka. Svou činností se podílel na řadě uměleckých úspěchů opery.

Na počátku roku 1993 byl vedením opery znovu pověřen František Babický, který na tomto místě působil do konce sezóny. Po jeho odchodu se šéfem opery stal sólista operního souboru František Dáňa a za jeho éry se nastalo relativně stabilní období, které umožnilo postupný umělecký růst souboru. V roce 1999 se stal Dáňa ředitelem celého divadla (do roku 2009) a v čele operního souboru stanul roku 2002 Martin Doubravský, který je šéfem opery dodnes.

V devadesátých letech v důsledku otevření hranic začali na českých operních jevištích hojně vystupovat vynikající pěvci, převážně původem z bývalého Sovětského svazu, kteří umožnili uvádění náročných oper světového repertoáru. V důsledku toho patřilo období 1996–2002 v liberecké opeře především velkým operám italským a francouzským (Verdi, Puccini, Giordano, Mascagni, Gounod, Bizet ad.) K zahraničním sólistům, kteří v té době účinkovali v Divadle F. X. Šaldy, patřili Tamara Kucenko, Galia Ibragimova, Christina Vasileva, Lidia Tolstova, Aneta Baranovska, Michiyo Keiko, Jurij Kruglov, Ivan Volodin, Anatolij Orel, Michael Renier, Rafael Alvarez, Nikolaj Višňakov, Nikolaj Logvinov, Yevhen Shokalo, Nikolaj Někrasov ad. Vedle nich vystupovali i vynikající čeští pěvci, kteří na scéně libereckého divadla často začínali svou kariéru - Jana Sýkorová, Dagmar Žaludková, Kateřina Jalovcová, Kateřina Kněžíková, Gabriela Kopperová, Lívia Obručnik Vénosová, Pavel Vančura, Aleš Briscein. Někteří se stali členy operního souboru, ale většinou se souborem spolupracovali jako hosté. Z dirigentů tohoto období jmenujme především dva, kteří v divadle působí dodnes - Martina Doubravského a Františka Babického. Dále v Liberci dirigovali mj. Rostislav Hališka, Jan Snítil a Miloš Krejčí. Na rozdíl od snahy vedení divadla mít v souboru stálé dirigenty, v případě režisérů bylo cílem představit divákům co nejširší spektrum režijních přístupů a proto divadlo spolupracovalo s c

 

.

HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT

.

© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena