Soubor baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci připravuje na poslední březnový den premiéru humorného pohádkového příběhu z prostředí Českého ráje. Autorkami a ,,restaurátorkami“ Nedbalova zapomenutého celovečerního baletu Princezna Hyacinta jsou choreografka a režisérka Marika Blahoutová a PR manažerka Národního divadla Kateřina Hanáčková. V průběhu rozhovoru s těmito úžasnými dámami si uvědomíte, že nejen inscenace, kterou pro náš soubor tvoří, ale i ony samotné jsou vzácným pokladem.
Paní choreografko, když vám paní Marika Mikanová, šéfka souboru, nabídla spolupráci, věděla jste, jakým směrem se vydáte?
Marika Blahoutová: Dostala jsem od Mariky volnou ruku. Jediné přání bylo, abych vytvořila rodinný balet. Oslovila jsem tedy Kateřinu Hanáčkovou, která má přehled o baletní historii a společně jsme hledaly téma. Měla jsem představu objevit balet s krásnou hudbou, a to se Kateřině vskutku podařilo. Když jsem si přečetla libreto a zjistila, že se celý děj odehrává na Troskách, tak jsem zajásala. Našla jsem třicet pět minut hudební ukázky z Princezny Hyacinty a v té chvíli bylo rozhodnuto. Až později jsme přišly na to, že více hudebních nahrávek nikdy zaznamenáno nebylo. Představení se hrálo pokaždé živě.
Paní Kateřino, pravděpodobně nebudete jediná, kdo pojal myšlenku znovuzrození tohoto opomenutého baletu. Ale určitě jste první, kdo tento záměr realizuje. Znamenalo to velké badatelské úsilí?
Kateřina Hanáčková: Díky tomu, že pracuji v Národním divadle v Praze, kde Princezna Hyacinta měla v roce 1911 premiéru, mám přístup k našemu archivu. Jde však spíše o moji dlouholetou zálibu, vášeň. Téměř dvacet let sbírám různé materiály, ukládám si, co se mi v různém kontextu dostane do rukou - a tak je to i s Princeznou Hyacintou.
V čem spočívá hlavní umělecká hodnota pohádky, kterou nám naši předchůdci zanechali?
Kateřina Hanáčková: Na Hyacintě je nejznámější asi plakát, který k premiéře vytvořil Alfons Mucha. Je to výjimečné dílo, secesní skvost – všichni ho známe. Co už tak v povědomí veřejnosti není, je fakt, že k němu existoval původní balet s hudbou Oskara Nedbala, choreografií Achille Viscusiho a libretem Ladislava Nováka. Navíc byl balet ovlivněný zednářskou symbolikou, takový český pokus o Kouzelnou flétnu.
Není se čemu divit, když si uvědomíme jak významné postavení Mucha – zednář měl, navíc jsem v jiném archivu našla i potvrzení o Nedbalově přijetí do konkrétní zednářské lóže. Pokud si prohlédnete vlastní plakát, nenechá vás na pochybách, o co tu jde, a i v původním libretu odkazy na tyto zednářské a jasné atributy najdeme. Už hlavní postava Kováře s jeho kladivem a nářadím je velmi symbolická – a v rámci respektu k původní myšlence, jsme ji pro libereckou Princeznu Hyacintu nechaly i my.
Důležitým aspektem je místo děje, balet se už počátkem století odehrával na hradě Trosky. Už proto se nabízí uvést tuto inscenaci v libereckém divadle. Tajemný svět pod hradem, chodba, která nás přivede do jiného světa, sen versus realita. Původní Hyacinta byla spíš pantomimickou fraškou, libreto bylo velmi složité, spletité a dobová kritika tvůrčí tým téměř popravila. I proto se možná Hyacinta i přes nádherný výtvarný počin Alfonse Muchy nestala stálicí na českých jevištích – jako třeba jiný Nedbalův balet Z pohádky do pohádky. Každopádně je to překrásné téma a my se ho snažíme oživit a přetavit s úctou k odkazu, který původní inscenační tým v českém umění zanechal. Snažíme se vytvořit inscenaci, která bude bavit jak děti, tak jejich rodiče. Skutečné rodinné představení, jež přinese láskyplný příběh, šťastný konec, upozorní na hodnoty, za které má smysl bojovat.
Původní balet Princezna Hyacinta byl uveden v Liberci v roce 1947 a naposledy pak v roce 1948 v Opavě. Měl tři dějství a sedm obrazů. Prozradíte nám, jakou úpravu jste s Kateřinou po 75 letech na díle provedly?
Marika Blahoutová: Z původního libreta pana Nováka jsme ponechaly zásadní postavy a prostředí, kde se pohádka odehrává. Zvolily jsme ale daleko čistší a jednodušší dějovou linku. Balet obsahuje vše, co má pohádka mít – opravdovou lásku chuďase a princezny, nevhodné nápadníky, zlého čaroděje, snový obraz z jiného světa Království Hyacint a konec, kdy dobro a láska vítězí nad zlem. Hlavní hrdina je podroben nejtěžší zkoušce. Musí změnit sám sebe. Jde o jeden ze zednářských motivů, kterých pozorný divák pozná i více. V původní verzi nešlo o láskyplný příběh kováře a princezny Hyacinty a děj byl velmi zamotaný. Proto jsme některé scény upravily pro lepší pochopení a plynulost děje. Podle toho jsme byly nuceny zasáhnout do sledu skladeb Nedbalovy hudby a doplnit vybrané části nádhernou hudbou soudobého skladatele Zbyňka Matějů.
Hudbu Oskara Nedbala doplní tóny známého současného skladatele Zbyňka Matějů. Oba mimořádní umělci zkomponovali několik baletů a byla by škoda, kdyby skladby nezazněly naživo. I proto jste se rozhodly pro balet v doprovodu komorního orchestru?
Kateřina Hanáčková: Původní záměr byl inscenovat balet jen na Nedbalovu hudbu, jenže neexistuje nahrávka, jen partitura – a to dokonce i originální s rukopisnými Nedbalovými poznámkami. Řada hudebních částí je překrásných a já jsem moc ráda, že je vrátíme do života. Nicméně nechtěly jsme rekonstruovat původní dílo, které navíc nebylo ani tehdy dobře přijato. Proto jsme oslovily hudebního skladatele Zbyňka Matějů, který již složil několik baletů (například pro Národní divadlo Malou mořskou vílu nebo Čarodějova učně) a s jeho pomocí vznikla nová partitura. Některé části uslyšíte jen v podání klavíru a věřte mi, že je to nádherný zážitek, čistota a jednoduchost Nedbalovi moc sluší. Jiné části pak zahraje komorní orchestr tvořený libereckými hudebníky, kteří stejně tak zahrají i části, které nově zkomponoval Zbyněk Matějů.
Se vznikem inscenace vám pomáhají přední výtvarníci, Lucie Loosová a Josef Jelínek. Můžete nám za ně představit, jaké budou kostýmy a scéna?
Marika Blahoutová: S kostýmním návrhářem Josefem Jelínkem spolupracujeme již mnoho let. Je to úžasný muž plný nápadů a má mnoho zkušeností. Jeho návrhy jsou překrásné malby – jen zarámovat, a co víc – na jevišti jsou stejně krásné a dobře se v nich tančí. Když jsem mu řekla o Hyacintě, byl nadšený, protože tento balet ještě nikdy nedělal. Shodli jsme se, že se nechá lehce inspirovat secesí a Muchou. Různorodost kostýmů je natolik pestrá, že mohl naplno pustit svou fantazii. S Lucií Loosovou spolupracuji poprvé, ale je to velmi zkušená scénografka s profesionálním přístupem a zajímavým výtvarným pohledem. Velmi se těším z toho, že se potkáváme a vymýšlíme scénu až do souladu. Scéna je praktická a přestavby rychlé a jednoduché, aby byl dostatek prostoru pro tanec. Držíme se černobílého ztvárnění kulis, aby postavy v kostýmech plasticky vynikly. Lucie vymyslela čtyři různá prostředí, kde se děj odehrává a každé je nádherně atmosférotvorné.
Málo početný taneční soubor je pro choreografy kolikrát velkou komplikací. Jak jste se vyrovnala vy s tímto handicapem?
Marika Blahoutová: Mám ráda komorní soubory, možná proto, že jsem většinu své taneční kariéry prožila v Pražském komorním baletu ještě za éry Pavla Šmoka. Jako choreograf úzce spolupracuji s Bohemia Baletem v Praze a příležitostně tvořím balety v oblastních divadlech. V souborech jsou velmi kvalitní tanečníci a možnost vytvářet s nimi komorní verze celovečerních baletů mě láká. Jako choreograf pak musím přemýšlet nad zkratkami a vypouštím zbytečné vyplňovací části baletu, které neposunují děj, což v dnešní době divák vítá. Občas jsem se potýkala s malým počtem mužů do rolí v baletech. I v Princezně Hyacintě má většina mužů v souboru charakterní roli, a proto sborové scény tančí zejména tanečnice. Určitě ale počet tanečníků libereckého baletního souboru naplňuje potřeby všech scén baletu. S tanečníky je úžasná spolutvorba a moc se těším, až se choreografie propojí na jevišti s živou hudbou, kostýmy, scénou a všichni i s diváky prožijeme nádherný pohádkový příběh.
Před cca pětadvaceti lety jste v libereckém divadle tančila. Napadlo vás někdy, že se do Liberce vrátíte v roli choreografa?
Marika Blahoutová: Napadlo mě to mnohokrát a bylo to i mé tajné přání. Liberec leží kousek od Janova, odkud pocházím. Jizerské hory mám velmi ráda a jsou stále mým druhým domovem, i díky mým rodičům. V libereckém divadle, kde jsem poprvé stála na prknech, která znamenají svět, jsem se zamilovala do baletu, jeviště a tato láska mi zůstala dodnes. Proto jsem vděčná a šťastná za nabídku a možnost vrátit se na toto jeviště se svou choreografií.
Rozhovor vedla Barbora Svobodová.
Vážení diváci, můžete se tedy těšit na komplexní hudební divadlo, poetický výrazový pohybový slovník choreografky Mariky Blahoutové, malované kulisy a krásné kostýmy.
Premiéry: 31. 3. a 2. 4. v Šaldově divadle
Zleva: Marika Blahoutová, Kateřina Hanáčková / Foto: Petra Svojšová
