Cokoli vás v životě potká, herectví vděčně hltá a tvaruje vás
Rozhovor s novým členem činohry Ondřejem Kolínem
Liberecká činohra v nové sezoně přivítá čerstvého absolventa brněnské JAMU, čtyřiadvacetiletého Ondřeje Kolína, který již od srpna se souborem zkouší svou první roli – mladíka Lyngstranda v inscenaci Ibsenovy Paní z moře. Ondřej Kolín (*1995) je rozený Pražák, ale větší část života prožil na vesnici. Jeho rodina se z Prahy záhy odstěhovala do vesničky Cotkytle nedaleko Lanškrouna na pomezí Čech a Moravy. Jako dítě z vesnice do škol dojížděl a snad proto o sobě s nadsázkou prohlašuje, že doma je tam, kde má peřinu, a kočování má v krvi po svých maďarských předcích. Měl štěstí, že jeho múzičnost od útlého věku rozvíjela výborná učitelka hry na klavír v lanškrounské základní umělecké škole, takže hraje nejen skvěle na klavír, ale taky na kytaru, harmoniku, basu nebo skleničky a říká, že se rád učí a zahraje na jakýkoli hudební nástroj. Improvizuje, skládá a samozřejmě zpívá.
První zkušenosti s divadlem sbíral na gymnáziu v Lanškrouně v amatérském spolku Škeble. Na JAMU pak studoval v ročníku Oxany Smilkové, jeho absolventské role byly Péťa Trofimov ve Smilkové autorské inscenaci Světová duše, inspirované Čechovem, Clov v Beckettově Konci hry, Doktor a Kněz ve hře Sarah Kane Faidřina láska a Haimon, Teiresias, Hlídač, Posel a Sbor thébských starců v Sofoklově Antigoně. Během studia také účinkoval v ostravském Cirkuse trochu jinak jako mim, klaun a akrobat na chůdách.
Proč jste si vybral jako své první angažmá Liberec a na co se tady na severu v horách těšíte?
Samotné rozhodnutí padlo u rybníka, po telefonu jsem odmítl nabídku do jiného divadla. Má volba byla intuitivní. Dlouho jsem to řešil s přítelkyní, rodiči i kamarády, nakonec rozhodlo jedno slovo do telefonu. Hlavně se těším na přírodu, které je v Liberci všude plno. Chodit po lese, kouřit balenou cigaretu, možná se naučit lyžovat. Moc se těším na nové kolegy.
V liberecké činohře je mnoho herců z brněnské JAMU – od střední po nejmladší generaci: Tomáš Impseil, Jana Stránská, stálý host a šéf marketingu Jakub Kabeš, Jan Jedlinský, Michaela Foitová, Petr Hanák a Barbora Bezáková. Dá se říct, že absolventi JAMU tvoří jakýsi základ souboru. Myslíte, že máte něco společného?
Barču a Peťu znám už ze školy. Myslím, že ‘jamáky’ spojuje velká, nesobecká láska k divadlu a umění. Mám pocit, že tohle společné soustředění na divadlo dokáže vymazat i věkové rozdíly. Mnohdy mě překvapil skutečný věk kolegy, o kterém jsem do té doby vůbec neuvažoval. V zápalu pro umění není místo pro zbytečné škatulkování. Kdo je hubenější, barevnější, hranatější... jen jediné nesmí nikdy chybět: úcta ke zkušenějším.
Máte nepřehlédnutelné hudební nadání, což je pro herce velká výhoda, ale možná se dalo rozvíjet i jinými směry. Proč jste si zvolil právě herecké umění jako svůj osud?
Dvanáct let hry na klavír pod vedením profesorky Heleny Brandejsové mi opravdu dalo hodně. Na Jamu jsem se potom naučil hrát na klavír tisíci způsoby: hlavou, nohou... nemusím hrát pracně nacvičenou Chopinovu skladbu, ale klidně krátký rock´n´roll v rámci herecké akce. Je to efektní, ale jednoduché, takže tím trochu zakrní technika. Hra na klavír vyžaduje neustálé cvičení etud, stupnic, posouvání hranic. Ale v herectví je tomu nejinak! Jen těch dovedností, které se musí zdokonalovat, je podstatně víc. Proto považuji herectví za ideální profesi. Mohu v ní zúročit všechny schopnosti i životní zkušenosti. Práci na stavbě, v obchodě, za barem, v cirkuse, setkání se zajímavými lidmi... cokoli vás v životě potká, herectví vděčně hltá a tvaruje vás jako člověka. A je to dřina, sám sebe tvarovat.
Vaše nejmilejší postava, se kterou jste se dosud setkal – a váš herecký sen?
Zatím jsem se s žádnou postavou osobně nesetkal, rád bych si ale dal kafe s každou postavou světového dramatu, kterou jsem hrál. A herecké sny se mi zdají pořád! Nestíhám představení, se spolužáky hrajeme prazvláštní míchanice Čechova s Beckettem, v jednom snu mi kolegyně věštila z ruky a já jí na oplátku musel namasírovat záda. Jiné herecké sny nebo touhy nemám. Jsem šťastný, když můžu zkoušet pořád něco nového.
Co rád děláte, když právě nehrajete a nejste v divadle?
Jsem rád s přítelkyní, rád čtu, přemýšlím, mluvím s lidmi, chodím na kafe, pivo, výlety, rád poslouchám hudbu. Ale stejně pořád přemýšlím o divadle a vracím se k divadlu. Na JAMU jsem často vůbec neodcházel z ateliéru, ustlal jsem si na kostýmech. Divadlo je pro mnohé droga, já nejsem výjimkou.
Ondřej Kolín se libereckým divákům představí jako Lyngstrand v Paní z moře od 4. října v Malém divadle, v prosinci ho pak čeká titulní úloha ve fantasy pohádce Hárún a moře příběhů. V souboru liberecké činohry nahradil Michala Lurie, který odchází do Klicperova divadla v Hradci Králové, můžete ho ovšem ještě vidět jako Krasina v Leninových balzamovačích nebo Olivera v Našich sebraných trablích. Jeho další role přebírá od září nastupující Kolín: Nicholase Becketta v komedii Klíčovou dírkou a trojroli v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení.
Prohlédněte si fotografie ze zkoušky Paní z moře, jejichž autorem je Lukáš Trojan.
